„Ještě přece můžeme zvítězit,“ šeptá si zarytý odpůrce Habsburků Jan Jiří Krnovský. Jenže když ho i podruhé zradí jeho spojenec, už víru ztrácí. „Ještě bych se rád podíval do Braniborska,“ zatouží navštívit kolébku svého rodu. Ani to mu ale osud nedopřeje…

Teprve 11letý Jan Jiří Krnovský (1577–1624), příslušník významného rodu Hohenzollernů, putuje roku 1588 do Štrasburku (dnes v severovýchodní Francii). Se starším bratrem studují na zdejší akademii. Jan se stává adeptem skvělé církevní kariéry.

Vypadá to, že jeho cesta nahoru nebude příliš dlouhá. Protestantští Hohenzollernové mají ve Štrasburku velký vliv, což se ukazuje roku 1592, když umírá zdejší biskup Jan IV. Manderscheid-Blankenheim.

Mocný rod zatahá za nitky a na biskupský stolec usedá Jan Jiří. Co na tom, že je mu pouhých 15 let, byl přece řádně zvolen… Ovšem jeho volba není po chuti císaři Rudolfovi II. (1552–1612).

Místní katolíci také těžko snášejí, že v čele jejich diecéze bude stát kalvinista. „Vzdám se funkce jedině za tučnou odměnu,“ odpovídá Jan Jiří. Snad proto se ve významném úřadu udrží 12 let.

Víru razí násilím

Vévoda Jan Jiří se v roce 1604 stěhuje na krnovské panství, které mu společně s Bohumínem a Bytomí (dnes patří Polsku) odkazuje jeho otec. Kdo si myslí, že tu bude jenom dohlížet na chod hospodářských statků, mýlí se.

Podporuje sice hornictví, sám provozuje několik hutí, razí tolary a pouští se i do zvelebování krnovského zámku, ale to zdaleka není vše. Svým poddaným vnucuje kalvínské vyznání, a to i násilím.

Klidně na ně posílá žoldnéře… Významní protestanté si u něj podávají dveře. Krnovský ve Slezsku vytváří protestantskou buňku, která je samozřejmě vládnoucím Habsburkům trnem v oku. Ostatně on jim také nemůže přijít na jméno…

Jásá nad defenestrací

„Toho nikdy,“ staví se Krnovský v roce 1617 ostře proti volbě Ferdinanda II. (1578–1637) jako nového českého krále. Olej do ohně přilévají i letité majetkové spory mezi vévodou a Vídní.

Když se na počátku léta 1618 dozví o pražské defenestraci, je to proto voda na jeho mlýn. Všemožně podporuje české a moravské stavy v jejich úsilí svrhnout vládu Habsburků.

Právo zbavit se panovníka, který neuznává víru svých poddaných, ostatně patří k zásadám jeho kalvínského vyznání. „Vhodným kandidátem na nového českého krále je Fridrich Falcký, vůdce Protestantské unie,“ nechává se slyšet Krnovský.

Mezi jmény adeptů na český trůn se ale dokonce objevuje i on sám! Tak vysoko ale jeho ambice nesahají. Zůstává realistou, nechá si zajít chuť.