Jindřich Říhánek a Jiří Bodlák se v roce 1965 setkávají v jezdeckém klubu v pražské Hostivaři. Znají se už z předchozích let z Plzně, kde oba aktivně jezdili na koních. Občas si po jízdách zajdou do kavárny, kde se mnohdy stočí řeč i na politiku.
Na komunisty mají oba pifku. „Nejraději bych utekl,“ svěří se kamarádovi Bodlák. Ta myšlenka oběma uvízne v hlavě. „Koně nám dodají rychlost, které pěšky nikdy nedosáhneme,“ navrhne Říhánek. Začnou osnovat plán, jak překonat státní hranice na koňském hřbetě.
Na vojně sloužil Říhánek u pohraničníků, což se mu teď náramně hodí. Pohraniční stráž má i jezdecké oddíly a toho chtějí budoucí uprchlíci využít. Útěk naplánují na 10. ledna 1966. Z jezdeckého klubu si vypůjčí koně.
Mají i falešné doklady, které jim na základě požadavku sportovního klubu povolují převoz zvířat k hranicím, údajně kvůli chystanému natáčení filmu…
Umí salutovat
Říhánek vytipuje nejvhodnější lokalitu k přechodu. U Babylonu u Domažlic, v místech, kde koleje přetínají státní hranici, jsou zátarasy přerušené. V 11 hodin večer vyrážejí. Při kontrole u první hlídky je zachrání salutování a ušanky.
Mají navíc vojenská sedla, a tak je pohraničníci považují za své kolegy. Když je překvapí další hlídka se slovy: „Stůj! Heslo!“
Považuje je za kozáky
Říhánek si zahraje na pohraničníka a vykřikne: „Soudruhu, kde je váš kolega? Bylo vám řečeno, že kapitán Jakoubek přijede na kontrolu?“ Nejde o vymyšlenou postavu, kapitán Jakoubek opravdu existuje… To už jsou ale oba jezdci u trati.
„Kůň zahrabal, nemohl se dostat do svahu. Skoro se zastavil. Popohnal jsem ho a na poslední chvíli zabral,“ vzpomíná potom Říhánek. Vyrážejí vstříc svobodě. Když na německé straně vzbudí místního policistu, omylem je považuje za kozáky.
