Zvláštní písmo a obrázky květin, které nikdy nikdo neviděl. Zobrazuje snad slavný Voynichův rukopis rostliny, které spatřil slavný lékárník na své pouti do jiných světů? Jistě to nevíme, ale leccos by tomu nasvědčovalo.

Někdy se na tomto světě dějí skutečně velmi zvláštní věci. Lidstvo má v rukou ty nejnovější vědecké technologie, a přesto není v mnoha ohledech o moc chytřejší než před tisíci lety.

Zdá se, že některé stránky naší historie tak pro nás budou velkou neznámou i v 21. století.

To se týká i takzvaného Voynichova rukopisu, podivné knihy, jejíž pravděpodobný vznik je datován do let 1404–1438. Knihy, o které stále nevíme, jakým jazykem je napsaná, co je znázorněno na ilustracích, které obsahuje, a proč ji vlastně tajemný autor kdysi napsal. Pojďte si spolu s námi připomenout, jak to celé začalo.

O knihu usiloval samotný císař

Na samém sklonku 16. století koupil císař Rudolf II. velmi zvláštní a dosud nerozluštěný rukopis, jehož stránky pokrývaly celé stovky různých obrazců. Věřil, že právě on tajemství vyřeší, jenže k ničemu takovému nedošlo.

Ani největší učenci na císařském dvoře nepřinesli do záhady Voynichova rukopisu světlo a o moc lépe se nevedlo a i těm, kteří přišli po nich.

Po Rudolfově smrti v roce 1612 se záhadná kniha dostala do rukou jednoho z císařových lékařů a o něco později rukopis získal alchymista George Bareš, který jej odkázal rektoru Karlovy univerzity Janu Marcusi Marcimu.

Tomu prý rukopis jen zbytečně zabíral na polici místo, a tak jej v roce 1665 poslal proslulému jezuitskému učenci Athanasiu Kircherovi do Říma.

Země české tak navždy opustila vzácná kniha, plná zvláštních obrázků a tajemných textů, které stále čekají na své rozluštění.

Stále odolává

Až v roce 1912 objevil knihu v Itálii Wilfrid Michael Voynich, americký antikvář polsko-litevského původu. Odkoupil ji od jezuitů a podrobil prvnímu zkoumání. Objevil v ní třicet různých znaků, které se nepodobaly žádnému známému písmu.

Jen jejich počet jako by naznačoval, že se může jednat o prostou záměnu jedné abecedy za jinou. Tím ale pátrání skončilo a naděje na rychlé rozluštění textů velice rychle zhasly. Ani za dalších 100 let se nepodařilo zjistit, co kniha ukrývá. Teorií tak přibývá.

Zatímco mnozí grafologové věří, že autor pracně neskládal slova z jednotlivých „písmen“, ale měl je v sobě zažitá jako způsob, kterým se běžně vyjadřoval, jiní vědci se spíš přiklánějí k tvrzení, že kniha nejde rozluštit zkrátka proto, že na ní nic k vyluštění není. Jedná se prý jen o náhodný shluk znaků, které nemají žádný význam.

Autor měl vypsanou ruku

Proč tedy rukopis vznikl? Snad jen jako krutý žert a hra s představivostí čtenáře? Jako možnost napálit sběratele různých kuriozit a připravit je o peníze? Tomu snad dnes už nikdo nevěří. Vždyť neznámý autor musel vynaložit velké úsilí, aby ho napsal.

A nejen napsal, záhadou jsou i samotné ilustrace. Podle nich můžeme Voynichův rukopis rozdělit do šesti kapitol. Jedna představuje detailně zobrazené rostliny, jako bychom před sebou drželi nějaký starobylý herbář.

Herbář, ve kterém však ani jedna z vyobrazených rostlin  nepřipomíná nám známé druhy. Vymyslel si je snad autor, nebo je skutečně někde viděl?

Druhá část knihy zase představuje soubor jednotlivých znamení zvěrokruhu a několik abstraktních, pravděpodobně kosmologických zobrazení. Třetí oddíl knihy ukazuje skupinky žen v lázni s podivnou zelenou tekutinou.

Odkazy na světová náboženství

Někteří badatelé se domnívají, že obrázky představují židovské rituální očišťující lázně, které ženy absolvovaly po porodu nebo menstruaci. Této hypotéze by nahrávala skutečnost, že ve Voynichově rukopisu nenajdete kříže nebo jiné křesťanské symboly.

Jiní vědci jsou ale přesvědčeni, že se tato teorie nezakládá na pravdě. V rukopise lze prý při podrobnějším zkoumání nalézt mnoho odkazů na různá světová náboženství, jako je například svastika nebo malý křížek, který v ruce svírá jedna z koupajících se žen.

I čtvrtá část knihy obsahuje velmi podrobné nákresy a pátá se zase vrací k rostlinám. Tentokrát jsou ale obrázky doplněné o různé nádobky, jako by se jednalo o názorný návod na přípravu nějakého lektvaru nebo léku.

Možná známe pachatele

Poslední, šestou část pak tvoří dvanáct stran téměř souvislého textu. Podle názorů některých vědců se i zde jedná o různé recepty a návody na výrobu léků.

Z uvedených skutečností vyplývá, že autor rukopisu velmi dobře znal říši rostlin a ovládal astrologii a astronomii. Právě tyto dovednosti totiž ve středověku potřebovali lékaři nebo lékárníci. A pak tu máme ještě jeden zajímavý detail.

Podle vyobrazeného hradu s ozdobnými věžičkami, vykrojenými do tvaru písmene V, můžeme předpokládat, že pisatel pocházel z Itálie. Další indicie zase napovídají, že se autor rukopisu znával s Lucemburky a žil ve 14. století v Praze.

Když vezmeme v úvahu všechny tyto detaily, jako nejpravděpodobnější „pachatel“ se nám jeví mladý italský lékárník a botanik Angelo z Florencie.

Znalosti z medicíny i botaniky

Angelo je přitom velmi zajímavou postavou. Byl dvorním lékařem i lékárníkem císaře Karla IV.  a měl všechny potřebné předpoklady pro to, aby mohl být pokládán za autora Voynichova rukopisu.

Disponoval rozsáhlými znalostmi z oblasti medicíny a botaniky, těšil se velké vážnosti a měl dostatek finančních prostředků.

A co víc, měl patřit k hinduistickému společenství Sat Bhai, jehož členové prý zasvětili svůj život hledání místa, odkud lze vstoupit do jiných světů. Ti prý před mnoha a mnoha sty lety odešli z Indie, aby pátrali po bráně do jiné dimenze.

Angelo se tak mohl pokusit zachytit ve své knize alespoň něco z toho, co při své návštěvě „jiných světů“ spatřil. Bylo tomu skutečně tak a je Angelo z Florencie tím tajemným mužem, kterého hledáme?

Zatím to bohužel vypadá, že si na řešení této záhady budeme muset ještě nějaký čas počkat.