Muž v černém hábitu zaklepe na dveře malého zednického domku kousek od Vltavy. Když se z nitra ozve rozpačitá pobídka ke vstupu, vezme za kliku. Cizinec sáhne do kapsy, vytáhne z ní kovově lesklý peníz a přisune ho zedníkovi před oči.

„Nechtěl bys další?“ zeptá se. Když zedník kývne, muž ho pobídne, aby si vzal své nástroje a šel s ním. Kočárem odjíždějí neznámo kam. Zedník cestu nedokáže popsat, má zavázané oči. Brzy se ocitá v jakémsi sklepení. Před ním je rozbouraná zeď.

Za ní vidí zlaté poklady. „Zazdi ji,“ přikáže mu mnich v černém. Zedník ochotně poslechne. Jakmile svoji práci dokončí, nasedá opět se zavázanýma očima do kočáru… Tolik pověst o tom, že jezuité v Čechách nashromáždili obrovský poklad.

Stávají se terčem závisti lidí. Možná právě proto komise zajišťující evidenci jejich majetku pracuje až do roku 1778. Ovšem nikde se neprokáže, že by měli nějaký nelegální majetek. A pokud ano, jeho nejpravděpodobnějším úkrytem mohlo být pražské Klementinum. Archeologické průzkumy však dosud nic neodhalily.

Mniši stojí za katedrou

Když je Tovaryšstvo Ježíšovo v roce 1773 zrušeno, má česká řádová provincie 1125 členů (některé zdroje uvádějí 1053). Co s nimi bylo dál? Komise sepisující majetek braly ohled na situaci jednotlivců.

„Někteří exjezuité byli přijati jako učitelé na vysokých školách,“ uvádí současná historička Ivana Čornejová.

Příkladem je meteorolog Antonín Strnad (1746–1799), který se vypracuje až na rektora pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity.

„Jiní se stali prefekty a profesory na gymnáziích, aby se věnovali výuce a vzdělávání mládeže…, další se uchytili se v roli úředních písařů či úředníků na konzistoři,“ vypočítává Čornejová. Někteří také vstupují do jiného řádu.

Ovšem tato nabídka platí jenom pro mladší a zdravé mnichy, ti přestárlí mají smůlu.

A třebaže se jezuité o necelé století později do českých zemí vrátí, nikdy už zde nedosáhnou takové moci, kterou drželi v rukou od 20. let 17. století do doby zrušení svého řádu.

Nepřátelé českého jazyka? Omyl

Třebaže se o jezuitech často tvrdí, že patřili mezi nepřátele českého jazyka, není to tak docela pravda. Cenzurovali totiž bez rozdílu jak české, tak německé knihy. Navíc i mezi nimi se objevují osobnosti, které mají češtinu rády.

Kněz a učitel Bohuslav Balbín (1621–1688) se sice snaží přivést lidi zpátky ke katolické víře, ale zároveň vášnivě obhajuje český jazyk. Sepisuje také učebnici historie pod názvem Výtah z dějin českých.

Básník Bedřich Bridel (1619–1680) je Balbínovým spolužákem z jezuitského semináře. A byť i on se podílí na rekatolizaci na Čáslavsku, Královéhradecku či Boleslavsku, píše své básně česky.

K obnovení jezuitského řádu dochází v roce 1814, do Českého království se pak Tovaryšstvo Ježíšovo vrací roku 1853. Jeho špatná pověst zde však přetrvává, a tak se o něm rokuje i v českém zemském sněmu.

Jezuité si zřizují kolej v severočeském Bohosudově (dnes součást města Krupky). Je propojena s gymnáziem a chlapeckým seminářem.

Později na našem území vznikají další koleje, například v roce 1866 u sv. Ignáce na pražském Novém Městě nebo v roce 1890 v jihomoravském Velehradě. Českou provincii však řád tehdy nemá.

Roku 1918 se vznikem Československa se rodí i nová československá provincie řádu.