„Nejvyšší povolená rychlost v obci je osm kilometrů v hodině,“ hlásá britský zákon o samohybech z roku 1861. O čtyři roky později ale Britové pravidla jízdy ještě zpřísňují.

Přes obec se smí jet jenom 3,2 kilometru v hodině, a ještě musí před vozem běžet muž s červeným praporkem, který pěší varuje před nebezpečím…

Pravákům se na koně lépe nasedá zleva. Každý se raději na své zvíře vyšvihne na kraji cesty než uprostřed. Francouzští povozníci ale jezdí s velkými vozy taženými několika páry koní.

Sedávají na hřbetě posledního koně vlevo a chtějí míjet protijedoucí vozy po své levé straně. Odtud je jenom krůček k jízdě vpravo.

Levostranná bašta

Díky jízdě po pravé straně se vozy vyhnou a nesrazí se. Francouzi si proto uzákoní jízdu vpravo už roku 1794 (Dánové ještě o rok dříve). Velkým propagátorem pravostranné dopravy se stává císař Napoleon I. Bonaparte (1769–1821).

Jako levák chce nasedat na koně zprava a také armádu chce mít po pravé straně. Napoleon I. zavádí jízdu vpravo v zemích, do kterých se svou armádou vtrhne. Změn se tak dočká například dnešní Nizozemsko nebo Belgie. Rakousko-Uhersko si ale zachovává jízdu vlevo.

Baštou levostranné jízdy zůstává především Velká Británie, kde ji nařizuje už nejstarší silniční zákon z roku 1773.

Když zavelí Němci

Je 15. března 1939. Protektorát Čechy a Morava čeká kromě wehrmachtu na ulicích ještě jedno další překvapení. Velitel německé armády Walter von Brauchitsch (1881–1948) přikazuje, že všichni musejí od této chvíle jezdit vpravo.

Na zavedení novinky mají lidé čas devět dní: od 17. do 26. března 1939.