Když je v srpnu 1307 zvolen českým králem Jindřich Korutanský, na situaci zareaguje Albrecht Habsburský. Se svým synem Fridrichem I. Habsburským vypraví vojsko a snaží se obsadit Kutnou Horu, což se mu nakonec nepovede. Přezimuje v Čechách.
Oba rivalové, Albrecht Habsburský (1255–1308) i Jindřich Korutanský (asi 1265–1335), sbírají zjara roku 1308 sílu na vzájemné měření sil, které rozhodne o budoucím českém panovníkovi. To se ale nekoná, Albrecht je 1. května 1308 nečekaně zavražděn.
„Při přechodu řeky Reuss (dnes ve Švýcarsku – pozn. red.) byl překvapen svým synovcem Janem. Ještě včera spolu hodovali, ale synovec mu vyčetl, že jej ponižuje a nedopřál mu podílu na rodové moci.
Tady na přívozním člunu hádka pokračovala a jednooký Albrecht byl při ní zabit dříve, než mu mohla družina přispěchat na pomoc,“ líčí současný autor Libor Vykoupil.
Habsburkové teď musejí vyřešit ožehavé problémy ve své říši a zápas o český trůn proto odsouvají na druhou kolej.
Nerozhodný panovník
Fridrich I. Habsburský (asi 1289–1330) s Jindřichem uzavře nejprve příměří a poté v srpnu 1308 ve Znojmě také mír. Podle něho se Habsburk vzdává nároků na český trůn, ale nechává si za to štědře zaplatit.
Vypadá to, že teď už bude korutanský vévoda moci nerušeně vládnout a země bude vzkvétat. Opak je pravdou. Jindřich nepatří mezi schopné panovníky, kterým by osud jejich země nějak výrazně ležel na srdci. Učinit jakékoliv rozhodnutí mu dělá značné problémy.
Všechno nechává obvykle na svých rádcích. Koho vyslechne jako posledního, tomu zpravidla dá za pravdu. Jeho neschopnosti řada lidí využije. Vlivní šlechtici se snadno dostávají ke královské kase a prostředky v ní považují za svoje.
Obohacují se i příjmy z kutnohorských stříbrných dolů. Nejzranitelnějšími se stávají kláštery, ve kterých se drancuje. Jindřich si zatím na hradě vychutnává dobré jídlo a pití. Hlavně lenošení, to je jeho doména.
Povolává cizince
Uplynou sotva dva roky a Češi už toho mají opravdu dost. Zatímco šlechticům slabý král vyhovuje, protože se mohou utěšeně obohacovat na úkor ostatních, většina prostých lidí tiše trpí. Nikde nemají zastání.
Jindřich tuší, že jeho postavení ve státě není neotřesitelné. Jak ho posílit? Na svoji ochranu si povolá žoldnéřské vojsko z ciziny, tedy ze svých Korutan a také z Míšně. To ale není zdaleka všechno. Obklopuje se svými věrnými patolízaly.
Nechává jimi obsadit ty nejdůležitější úřady. A tohle už je pro šlechtice, i ty, kteří mají radost, že si mohou dělat, co chtějí, opravdu příliš velké sousto. Nechat si nařizovat, co mají dělat od cizinců, takovou politiku vládce skutečně nepřekousnou.
„Musíme se Jindřicha Korutanského zbavit,“ probleskuje stále častěji v jejich debatách. Od slov k činům nemají daleko.
Opati vyberou nevěstu
Léto roku 1309 je v Čechách už ve znamení hledání nového panovníka. Kdo by měl v Čechách vládnout? Ke slovu se dostávají i opati. Ze zbraslavského kláštera Konrád (1247–1329), ze sedleckého Heidenreich (†1320).
Vzniká shoda, že českým králem by se měl stát Jan Lucemburský (1296–1346), syn římského krále Jindřicha VII. Lucemburského (asi 1275–1313). Konrád už kuje pikle. Jan by se měl oženit s Eliškou Přemyslovnou.
Dívka má být nositelkou přemyslovských tradic, Jan zase autoritou ztělesňovanou jeho otcem římským králem. Eliška kývne. Sama věří, že to pomůže vyřešit nelehkou situaci, která v její zemi panuje.
Má také politické ambice a těžce nese, že její postavení není nijak výrazné. Zbývá už jenom to nejdůležitější a zároveň nejtěžší. Získat souhlas římského krále Jindřicha VII.
Kompromisní návrh neprojde
Král Svaté říše římské si není jistý. Jak se má rozhodnout? České země nemají tehdy zrovna nejlepší pověst. Hovoří se o neklidu, nestabilitě země. Synu Janovi je tehdy pouhých třináct let. Bude pro něho panování v zemi zmítané vnitřními spory bezpečné?
Král neví, váhá. Napadne ho šalamounské řešení. Co kdyby jako náhradního kandidáta na trůn určil svého bratra Walrama (asi 1280–1311)? Takový návrh ovšem neprojde. Walram se řadí ke známým opilcům a sukničkářům.
Římskému králi se dostane jasné odpovědi, že zisk českého trůnu je možný jedině tehdy, pokud bude adeptem na něj jeho syn Jan. Co teď? Jindřich zvažuje všechno téměř rok. Svoje slovo nakonec vyřkne až v létě roku 1310. Dává souhlas se sňatkem.
Říšský sněm ve Frankfurtu všechno posvětí. Jindřich Korutanský během něho přichází o český trůn. Nic už nebrání, aby se vývoj pohnul kupředu. Jan Lucemburský si 1. září 1310 bere Elišku Přemyslovnu. Ovšem předání moci nebude lehké.
Korutanec, kterého připravili o jeho úřad, má pořádný vztek. Svoji hlavu nedá lacino. Janovi Lucemburskému nezbývá než použít sílu. Se svým vojskem se vydá ku Praze a na konci listopadu 1310 město oblehne. Dobýt metropoli se mu ale nevede.
Naštěstí se do věci vloží jeho o čtyři roky starší manželka Eliška Přemyslovna. Má ve městě spojence a ti zajistí, aby Jana vpustili do městských hradeb.
Jindřich z toho samozřejmě nemá radost, a jak uvádí Vykoupil, po Janově průniku do města se „na pět dní uzavřel na Pražském hradě a snažil se vyjednávat. Nebylo však o čem, a tak 9. prosince uprchl i s družinou z Prahy.“
Předchůdci nabídne sestru
Jan Lucemburský má konečně šanci převzít svoje království. A co dělá jeho předchůdce Jindřich Korutanský? Pocit hořkosti v něm přetrvává. „Až do své smrti tvrdohlavě užíval titulu českého krále“, poznamenává k jeho dalšímu osudu Vykoupil.
Tři roky poté, co opustil české země, naposledy vydechne jeho první žena, Přemyslovna Anna. Žení se tehdy po druhé, jeho chotí se stává Adléta Brunšvická (asi 1285–1320).
Jan Lucemburský si uvědomuje, že by bylo výhodné udělat si ze zhrzeného předchůdce svého spojence. Proto, když Adléta zemře, nabídne mu za ženu svoji sestru Marii (asi 1305–1324). Svatba se ale nakonec neuskuteční.
Teprve v roce 1328 si Jindřich bere Beatrix Savojskou (asi 1310–1331). Ani z jednoho ze tří manželství se ale Jindřich nedočká syna dědice. Adléta mu porodí dvě dcery, svazek s Beatrix zůstane bezdětný.
Korutanské panství po něm nakonec zdědí jeho dcera Markéta (1318–1369), které se přezdívá Pyskatá.
Jejím ženichem se roku 1330 stane Jan Jindřich Lucemburský (1322–1375), druhorozený syn Jana Lucemburského a mladší bratr budoucího českého krále Karla IV. (1316–1378).
Jindřich Korutanský ovšem Lucemburky v lásce nemá, protože ho jeden z nich vyhnal z království, které považoval za svoje.
