Znásilňovaná žena úpí pod zavalitým tělem agresivního útočníka. Opodál všechno sleduje další muž. Mlsně si je prohlíží. Sám by si na ji nejspíš přepadnout netroufl. Takto mu to vyhovuje mnohem víc. Tentokrát má oběť ve své moci, aniž by musel hnout prstem.

Sterilita, nezvykle malá varlata, opožděný vývoj řeči, problémy s učením, zvýšené riziko rakoviny prsu. To všechno jsou možná rizika spojená s takzvaným Klinefelterovým syndromem.

Jím postižený mužský jedinec má místo obvyklého jednoho chromozomu X tyto chromozomy dva, a navíc jeden chromozom Y. Týká se to zhruba jednoho chlapce z tisíce. Patří mezi ně také Francis Heaulme (*1959). Život však nemá jednoduchý i z jiných důvodů.

Matku miluje, otce se bojí

Rodák z Mét vyrůstá ve francouzském departementu Meurthe-et-Moselle. Vztah ke svým rodičům snad ani nemůže mít rozdílnější.

Zatímco za matku Nicole by klidně dýchal a považuje ji bezmála za světici, otci Marcelovi se raději vyhýbá, kdykoli je to jen trochu možné. V tomto případě se u něj ozývá pud sebezáchovy.

Elektrikář a notorický alkoholik totiž jednotlivé členy své rodiny rád tluče a ponižuje. Především ve Francisovi spatřuje „dokonalý“ cíl.

Svazuje ho ve sklepě

A tak se třeba stává, že když mu syn zapomene přinést alkohol, sváže jej ve sklepě a nechá ho tam několik hodin plakat a žadonit o propuštění. Francisova už tak dost komplikovaná psychika dostává pořádně zabrat.

Ulevit jí dokáže pouze sebepoškozováním – řeže se skleněnými střepy do rukou, nohou i do hrudi.

„Než abych ublížil někomu jinému, raději ublížím sám sobě,“ říká s podezřelým klidem mladší sestře Christine, když se mu snaží jeho chování rozmluvit.

Dojídá kočičí konzervy

Marcel většinu rodinného rozpočtu utratí na koňských dostizích. Sousedé tak Francise nejednou zahlédnou dojídat zbytky z konzervy pro kočky. Někteří z nich mu proto říkají Felixi, podle tradičního kočičího jména.

Jeho vztah ke zvířatům je celkově hodně různorodý. Nejprve si s nimi rád hraje a v jejich společnosti se dokáže alespoň trochu uklidnit, ale postupem času si na nich začne vybíjet vztek. Nemálo němých tváří doslova pohřbí zaživa. Když mu definitivně dojde trpělivost, uteče v 17 letech z domova.

Zbortí se mu svět

Klinefelterův syndrom se na něm mimo jiné podepíše tak, že jeho IQ nedosáhne ani průměrné hodnoty, zato vyroste do úctyhodné výšky 190 centimetrů. Domů se ještě na nějaký čas vrátí, ovšem za tragických okolností.

Jeho milované matce nejprve v roce 1982 diagnostikují rakovinu. Bojuje s ní mnoho těžkých měsíců, ale nakonec 16. října 1984 zemře. Francisovi už se zbortil svět několikrát, ale nikdy tak devastujícím způsobem jako v té chvíli.

Na pohřbu pláče natolik usilovně, že se jej ostatní příbuzní jen marně snaží utišit. Chvíli to dokonce vypadá, že se vrhne do čerstvě vykopaného hrobu.

Sebevraždám se vysmívá

„Chci odejít za ní,“ opakuje sestře. Několikrát se pokusí o sebevraždu. „Akorát dělá cirkus, stejně to nemyslí vážně,“ staví se k tomu jeho otec způsobem sobě vlastním.

Psychiatři, k nimž v té době dochází, na to mají jiný názor, ale jejich varování zůstanou nevyslyšena. Christine rodné hnízdo opustí a vdovec Marcel si brzy najde novou drahou polovičku.

Až mnohem později se ukáže, že Francis už tři týdny po pohřbu našel nový způsob, jak se „odreagovat“ – začne vraždit nevinné lidi.

Doplatila na punčochy?

První prokázaný mord spáchá 5. listopadu 1981. Společně s komplicem Jose Molinsem sprovodí ze světa 17letou cukrářku Lyonnelle Ginesteovou. Motiv?

„S těmi svými černými punčochami vypadala jako děvka.“ Sám není ani na mučení a následnou vraždu 19letého vojáka Laurenta Bureaua. Tentokrát má všechno na povel gang kriminálníků v čele s Didierem Gentilem.

Není to naposledy, co sice vysoký, ale neduživý Francis využije asistence silnějších kumpánů.

Umlátil je kamenem

Už jako alkoholik a příležitostný dělník nebo zedník žije nějakou dobu u své babičky v obci Vaux, poblíž Montigny-lès-Metz.

Tady někdo 28. září 1986 brutálním způsobem zabije dva osmileté chlapce, Cyrila Beininga a Alexandera Beckricha. Francis tehdy pracuje na místě zhruba 400 metrů vzdáleném od lokality, kde k neštěstí došlo.

„Jasně, viděl jsem je. Házeli po mně kameny a smáli se mi. Když jsem pak jel kolem nich zpátky, už byli mrtví,“ řekne k tomu kriminalistům. Ani jeden z nich už dnes nepochybuje, kdo má jejich tragický skon na svědomí.

I proto, že vražednou zbraní se stal obyčejný kámen, s nímž Heaulme utočí na své oběti pravidelně.

Procestuje kus Francie

Skutečnost, že chlapce potkal během jízdy na kole, však nerozporuje nikdo. Z Francise se totiž stane skutečně vášnivý cyklista, který bez svého skladného dopravního prostředku s trochou nadsázky neudělá ani krok.

Zato za volant automobilu se neposadí nikdy, celý život se obejde bez řidičského průkazu.

Na tom by ani dnes nebylo nic až tak zvláštního, kdybychom nevěděli, že Heaulme během svého řádění rámovaného lety 1984 a 1992 procestuje téměř 40 francouzských departementů.

Svět ze sedla bicyklu

V řadě z nich pobývá v psychiatrických zařízeních nebo protialkoholních léčebnách. Především však za sebou zanechává mrtvá těla. Mužů i žen, dětí i penzistů.

Když právě z nějakého důvodů nemůže využít bicykl, přesouvá se z místa na místo stopem, vlakem nebo pěšky. Dá se o něm hovořit jako o bezdomovci, ale nechvalně známý je spíše pod přezdívkou Vraždící batůžkář.

Na první pohled skutečně může připomínat neškodného turistu, obdivujícího krásy rodné země. Podle francouzských zdrojů má na svědomí zmaření minimálně 11 lidských životů, neoficiální čísla jsou zhruba dvakrát vyšší.

Výmysly i tvrdá fakta

Poslední známou obětí se stane 65letý důchodce Jean Rémy, ubitý k smrti 5. ledna 1992. Pak si na Heaulmeho konečně došlápnou francouzští strážci zákona.

Jeho výslechy značně komplikuje skutečnost, že byť většinu času vykazuje až překvapivou ochotu spolupracovat, zdaleka ne všechno, co vyšetřovatelům tvrdí, se jim zdá pravděpodobné. Často jde o absolutní výmysly, jak dokazuje řada přímých důkazů.

Že mají co do činění s jedním z nejhorších sériových zabijáků moderní francouzské historie, však žádný z kriminalistů nezpochybňuje.

Komplikovanost celého případu dokazuje i to, že první rozsudek padne už 29. ledna 1994 a ten prozatím poslední 17. června 2020. Na svobodu už se Francis každopádně nikdy nepodívá.