Jedním z cílů německé operace Barbarossa (invaze do Sovětského svazu), která vypuká 22. června 1941, se stává i město Leningrad.

Adolf Hitler pevně věří tomu, že se mu povede zničit Rudou armádu dříve, než se Sověti vzpamatují z nečekaného útoku a zmobilizují zálohy.

Když toho dne překročí tanky a pěchota německé skupiny armád Sever pod velením polního maršála Wilhelma von Leeba (1876–1956) řeku Němen do Litvy, sovětské jednotky tím zaskočí. Zavládne mezi nimi chaos.

Díky tomu Němci postupují poměrně rychle kupředu. O dva dny později jsou už zhruba 70 kilometrů ve vnitrozemí.

Jenže Rusové se nevzdávají a již na přelomu června a července statečně brání takzvanou Stalinovu linii, systém opevnění na západní hranici od Karelské šíje (území mezi Ladožským jezerem a Finským zálivem) na severu až dolů na jih k Černému moři.

Němci však mají v prudkých bojích navrch a Leebovy jednotky se v průběhu léta pomalu blíží k Leningradu.

Ztratí důležitou pevnost

„Železný kruh kolem Lenigradu se uzavřel,“ oznamuje OKW (Vrchní velení ozbrojených sil wehrmachtu) ve svém komuniké z 8. září 1941. Německým jednotkám se podaří obsadit Šlisselburg, pevnost na levém břehu řeky Něvy při jejím výtoku z Ladožského jezera.

V Leningradu je tehdy 2,5 milionu lidí. „A ještě přišla jedna pohroma – v 18.55 hodin se poprvé podařilo nepřátelskému letectvu vykonat masivní nálet na město,“ píše ve svém válečném deníku obyvatel Leningradu Abram Veniaminovič Burov.

Zápalné bomby zničí skladiště plné obilí a cukru, vážně poškozena je i městská vodárna. Spousta lidí je raněných a popálených. Všechno ale mohlo dopadnout ještě hůř.

Sovětští průzkumníci naštěstí objeví na nepřátelském letišti Lisino 50 německých letadel a polovinu z nich se daří bombardováním zničit.

Ztráta pevnosti Šlisselburg je však pro Rusy klíčová – přišli o poslední místo, které jim zajišťovalo spojení se zbytkem země. Do odříznutého Leningradu se už po pevnině pomoc nedostane. Zbývá přeprava vzduchem nebo po Ladožském jezeru.

Ústup trestají kulkou

Sovětský vůdce Stalin (1878–1953) jmenuje 9. září velitelem Leningradu armádního generála Georgije Konstantinoviče Žukova (1896–1974), který se do města dopraví ještě téhož dne pozdě večer.

„Ani o krok zpátky! Nevzdávejte jedinou verstu půdy na bezprostředních přístupových cestách k Leningradu!“ přikazuje Žukov svým mužům. Neuposlechnutí se trestá smrtí. Vydává nové rozkazy k posílení nejohroženějších úseků obrany.

„Všichni velitelé, političtí pracovníci a vojáci, kteří opustí označenou linii bez písemného rozkazu z frontu nebo z armádní vojenské rady, budou okamžitě zastřeleni,“ zní Žukovův bojový rozkaz s číslem 0064. „Jestliže někdo v našich řadách zakolísá, bude hlavním viníkem při pádu Leningradu.

Bijte Němce a jejich kreatury, ať jsou kdokoli, všemi způsoby a nešetřete nepřítele,“ přidává se k němu o tři dny později ve svém prohlášení Stalin.

Obléhat, ne zničit!

Němci už mají jasno, co chtějí. Jejich vrchní velitelství vydává 22. září 1941 direktivu s označením 1a 160/41 „týkající se budoucí existence města Leningradu“.

Hlásá, že „vůdce se rozhodl vymazat město Petěrsburg z tváře země… Nemám žádný zájem na existenci tohoto velkého místa…“ Podobný názor zastávají také Finové, kteří útočí na Sovětský svaz spolu s německou armádou.

„Navrhujeme těsnou blokádu města a jeho srovnání se zemí pomocí dělostřelecké palby všech ráží a soustavného bombardování ze vzduchu,“ pokračují Hitlerovy instrukce. Pro stejnou strategii se rozhodnou i Finové.

Ukazuje se ale, že pokoření města bude mnohem větší oříšek, než Němci předpokládali.  „Mrzutě připouštěl, že dobytí Lenigradu bude daleko obtížnější, než se původně myslelo, a místo toho obrátil pozornost k obsazení Kyjeva a Moskvy jako k daleko lukrativnějším a dosažitelnějším cílům,“ píše o Hitlerově zklamání v říjnu 1941 současný americký historik David M. Glantz.

Maršál Leeb proto musí udržovat obklíčení Leningradu bez čtvrté tankové skupiny. Němci navíc plánují oblehnout Ladožské jezero a tím uzavřít i poslední zásobovací cestu pro Leningrad.

Finská armáda se má na severu přesunout přes řeku Svir a poté se setkat s 16. německou armádou. Německý tankový sbor zamíří 15. října 1941 do města Tichvin, vzdáleného asi 200 km východně od Leningradu. V tomto městě má přerušit dosud fungující železnici z Vologdy do Leningradu.

„Dálnice“ na ledu

Lenigrad měl na počátku blokády zásoby jenom na 25 dní, a proto brzy nastává katastrofální situace. K jistému zlepšení dochází, když zamrznou řeka Něva a Ladožské jezero. Na ledu je zbudována zásobovací cesta, nazvaná „silnice života“.

Jde o přípojku k Murmanské dráze. Díky ní je možné město zásobovat z východního břehu jezera. Poprvé dojde k využití cesty 21. listopadu 1941 (někde se ale uvádějí i data 22. nebo 23. listopadu 1941). Nejde ale jen o přepravu zásob.

Během zimy 1941/1942 je tudy z města postupně evakuováno asi 500 000 lidí. Za celou dobu blokády se pak z leningradského pekla dostane asi 1,3 milionu osob. Zamrzlé jezero křižují saně, povozy s koňmi i nákladní auta.

Ovšem led je někdy příliš slabý a pod náklaďáky se prolomí. Situaci komplikují Sovětům i nálety německého letectva.