Čaj mnozí z nás považují za běžnou součást každého dne. Historicky patřil k cenným surovinám a podle toho s ním bylo nakládáno. S čajem se odnepaměti pojila také řada rituálů, zejména v jeho čínské domovině a sousedním Japonsku.
V roce 1516 přivezli portugalští mořeplavci čaj do Evropy, kde se začala psát další důležitá část jeho historie…
Na začátku všeho je rostlina zvaná čajovník čínský. Jde o vytrvalý, stále zelený keř z čeledi čajovníkovitých, který za normálních okolností dorůstá výšky až 12 metrů.
Jeho výška se však zpravidla vhodným prořezávání udržuje okolo jednoho až jednoho a půl metru, aby sběrači snadno dosáhly na jeho lístky.
Nejvíce se čajovníku daří v subtropických oblastech, a to hlavně v jižní Číně, Japonsku, Indii, Indonésii, v Gruzii a Ázerbájdžánu, které se vyznačují stabilním počasím a dlouhým vegetačním obdobím. Čajové lístky se zde díky tomu mohou sbírat až pětkrát do roka.
Černý, zelený a bílý
Z keře se sbírá mladý pupen a dva až pět následujících lístků. Nejvyšší jakostí se pak označuje čaj, sestávající pouze z pupenu a dvou lístků. Primárně dělíme čaje na bílé, zelené, oolongy a černé.
Liší se stupněm oxidace neboli fermentace, která pozitivně ovlivňuje chuť, vůni i barvu hotového čaje. Plnou fermentací prochází pouze černý čaj, částečnou pak oolong. Bílý a zelený čaj fermentací neprocházejí.
Za čaje se považují pouze výluhy čajovníku čínského, takže ovocné ani bylinné čaje skutečnými čaji nejsou.
Zažene hlad i únavu
Čaj má díky obsahu cenných látek velmi pozitivní účinky na organismus. Je zdrojem vitaminů B1, B2, A, E a C (je jeho nenahraditelným zdrojem v chudých oblastech, jako je Tibet nebo Mongolsko), draslíku, vápníku, hořčíku i železa.
Třísloviny v něm obsažené zase působí protizánětlivě, uklidňují žaludek a střeva a mají léčivé účinky na sliznice při nachlazení. Čaj také snižuje pocit hladu a únavy.
Legenda o čaji
O objevení čaje se traduje mnoho legend. V Indii se vypráví o princi Dharmovi, rozšiřujícím po Číně Buddhovo učení, v Japonsku zase o vytrvalém mnichu Bódhidharmovi, žvýkajícím čajové lístky během meditací.
Všechny legendy ale mají jedno společné, místem objevení čaje je podle nich jednoznačně Čína. Podle tamní legendy měl císař Shen Nung cestovat před 5000 lety po čínském venkově.
Během cesty přikázal, aby byla voda, kterou mu podávali, převařena, protože byla špinavá a nevhodná k pití. Vánek měl zavát do jeho šálku horké vody lístek z větvičky čajovníku.
Zvědavý císař nechal lístek louhovat, poté upil nápoje a byl překvapen jeho lahodnou chutí. Tak vznikla tradice pití čaje.
Původ v Číně, domov v Japonsku
Z Číny se čaj rozšířil i do sousedního Japonska, kde tomuto nápoji lidé prakticky podřídili svůj život. I dnes je pro Japonce čaj nedílnou součástí jejich života, pijí ho každý den. Nejoblíbenějším čajem je zelený Sencha.
Pokud se do něj přidá pražená nebroušená rýže, vzniká tzv. Genmaicha, nápoj, jehož chuť připomíná popcorn. Dalším čajem pro každodenní použití je méně kvalitní, žlutozelený čaj Bancha, který má vysoký obsah tříslovin.
Nejkvalitnějším japonským čajem je Matcha, který se v kamenném mlýnku rozemele na prach a poté se vyšlehává bambusovou metličkou do husté pěny.
Indové vděčí za čaj Angličanům
V dnešní době produkuje téměř třetinu celkové světové sklizně čaje Indie. Vděčí za to ovšem Angličanům, kteří chtěli v 19. století vyzkoušet jeho pěstování ve své kolonii, a nikoli ho dovážet z Číny.
Semenům tajně přivezeným z Číny se v oblasti nedařilo, Britové ale v Assamu objevili několik divoce rostoucích čajovníků, které zkultivovali spolu s čínskými.
Dnes je náhorní plošina táhnoucí se po obou březích Brahmaputry nejrozlehlejší oblastí na světě produkující černý čaj. Po úspěchu v Assamu se začal pěstovat čaj i v horské oblasti Darjeelingu a následně na Cejlonu, dnešní Srí Lance. Čaje z obou těchto lokalit patří dnes k těm vůbec nejoceňovanějším.
Sladký a kořeněný indický čaj
Zatímco Číňané i Japonci pijí čaj bez jakýkoli ochucovadel, Indové si do něj po anglicku přidávají mléko a sladí ho cukrem.
Ovšem stejně jako celá jejich kuchyně musí být i čaj voňavě kořeněný, a tak si do něj přidávají také kardamom, skořici, zázvor, hřebíček a další druhy voňavého koření.
Rušné indické ulice se hemží prodejci čaje, čajvály, kteří čaj nalévají do hliněných šálků na jedno použití. Tradicí je zde i šálek čaje před spaním, inspirovaný Brity.
Tibetská časujma
V Tibetu a Mongolsku je příprava čaje díky vysokohorským podmínkám velmi specifická. Tibetský nápoj nazývaný časujma je spojením čaje, rozpuštěného jačího másla, soli a případně campy neboli mouky z vysokohorského ječmene.
Čaj se dlouho vaří, až z něj vznikne velmi silný výluh. Ten se poté se všemi dalšími ingrediencemi míchá a šlehá ve vysoké nádobě, podobné máselnici.
Hotová časujma má vysokou energetickou hodnotu a v drsných tibetských podmínkách je nenahraditelným zdrojem energie a vitaminů, které v nápoji zůstávají i díky tomu, že ve vysoké nadmořské výšce je bod varu vody nižší než 100 °C.
Ruský národní nápoj
Velice populárním je čaj v Rusku, kde je takříkajíc národním nápojem, který se pije při každé příležitosti, a to převážně slazený. Často se dochucuje medem nebo marmeládou, případně se usrkává přes kostku cukru položenou na jazyku.
Čaj se do země dostal v druhé polovině 16. století, když ho mongolský chán daroval carskému poslovi, který ho dovezl samotnému carovi. Jemu natolik zachutnal, že přikázal pravidelné dovážení čaje do Ruska.
Nezbytným nástrojem k jeho přípravě je samovar, ohřevná kovová nádoba s malou konvičkou, v níž je koncentrovaný čajový výluh. Jím se podle požadované síly čaje naplní šálek a dolije se horkou vodou.
Britský čaj o páté
S málokterou zemí je čaj spjat tak jako s Anglií. Britský fenomén odpoledního čaje je celosvětově proslulý. Zavedla ho na počátku 19. století Anna, sedmá vévodkyně z Bedfordu, a jedna z dam královny Viktorie.
Jejím zvykem byla obrovská snídaně, následovaná malým obědem a pozdní večeří. Každé odpoledne zažívala vévodkyně prohlubující se pocit hladu. Jednoho odpoledne proto nakázala svým služebníkům, aby v jejím budoáru přichystali čaj a dortíky.
A tak vznikl Five O’clock Tea neboli čaj o páté. Čaj je i v dnešní době pro Angličany nedílnou součástí každého dne, ostatně pijí ho v podstatě od rána do večera.
Bostonské pití čaje
S Amerikou je pak čaj spojen především prostřednictvím tzv. Bostonského pití čaje (1773) – tedy protestu, který de facto předznamenal boj za americkou nezávislost.
Málokdo však ví, že čaj se do Ameriky dostal nejspíše ještě dříve než do Anglie, a to díky přistěhovalcům z Holandska.
Brzy se rozšířil po celé zemi, osadníci v odlehlejších koutech země však nevěděli, jak s ním naložit, a tak se zde vyvinul zcela odlišný způsob přípravy. Čaj se ve vodě vařil tak dlouho, až vznikl hustý černý výluh. Povařené lístky pak osadníci osolili a pojídali spolu s máslem.
Zrození čajových pytlíků i ledového čaje
Amerika dala rovněž vzniknout, vlastně omylem, sáčkovému čaji. Dovozce čaje Thomas Sullivan nabízel svým zákazníkům vzorky čaje v malých hedvábných pytlíčcích. Američané intuitivně vhodili pytlík do vroucí vody a čekali na výsledek.
Ten se ovšem nedostavil, protože hedvábný pytlík nebyl dostatečně propustný. Na Thomase Sullivana se začali vršit stížnosti. On však nepropadl panice a vytvořil čajové pytlíky z propustného materiálu, které už slavily úspěch.
Zejména v horkých měsících si pak Američané vychutnávají ledově vychlazený ice tea. S ním přišel v roce 1904 další obchodník Richard Blenchynden, který chtěl na světovém veletrhu v Saint Louis Američanům představit indický černý čaj.
V horku ale nikdo neměl na teplý nápoj ani pomyšlení. Obchodník proto přidal do čaje led.