Turínské plátno je stále předmětem sporů. Má jít o pohřební roucho, do něhož bylo zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po jeho ukřižování.

Prý se ho podařilo nalézt v opuštěném hrobě poté, co spasitel vstal z mrtvých. Opravdu se to ale seběhlo právě takto? Nebo mají pravdu skeptici, podle kterých jde o podvrh?

Je to padělek, nebo ne? To je otázka, která v souvislosti s Turínským plátnem stále nedává spát badatelům z různých koutů planety. Lněná textilie, která je uložena v turínské katedrále sv.

Jana Křtitele, je dlouhá asi 436 centimetrů, široká 110 centimetrů a váží 1420 gramů. Pouhým okem je na ní vidět záhadný otisk jakési postavy. A také tajemná tvář.

Obraz těla vykazuje známky po ukřižování a podle některých názorů nepochybně zobrazuje křesťanského spasitele Ježíše Krista. Jaké jsou o tom k dispozici důkazy?

Tajemná historie

Do tajemného rubáše mělo být zahaleno tělo Krista poté, co bylo sejmuto z kříže na Golgotě někdy kolem roku 33. Křesťanský spasitel podle Bible vstal třetího dne z mrtvých a vstoupil na nebesa, rubáš měl být nalezen v opuštěném hrobě.

Vůbec první zmínky o něm pocházejí ze 14. století, často se uvádí rok 1390, kdy jej biskup Pierre d’Arcis označí za padělek.

„Do té doby o něm existují jen letmé zmínky, zdá se tedy, že jde spíše o legendu než o skutečný historický artefakt,“ uvádí britský spisovatel Alan Baker (*1964). O plátno se každopádně zajímají vědci i záhadologové.

Způsobů, jak potvrdit nebo vyvrátit hypotézu o jeho pravosti, existuje nespočet. Autenticitě podle některých hlasů nasvědčuje například použitý materiál, způsob tkaní nebo otisk mince z roku 29 použitý k zatlačení očí mrtvého.

Naopak podle radiokarbonové metody (určuje stáří biologických materiálů podle rozpadu izotopu uhlíku – pozn. red.) bylo plátno vyrobeno ve 13. století. To by přitom znamenalo, že nepochází z doby Ježíšova života a jde o středověký padělek.

Na druhou stranu v roce 1532 je plátno prokazatelně poškozeno požárem v Chambéry ve východní Francii a v průběhu staletí se s ním mnohokrát manipuluje. Z toho by prý mohla vyplývat silná kontaminace a hrubé zkreslení radiokarbonové analýzy. Jak to tedy je?

Příliš velké utrpení

Na mnoha místech rubáše jsou vidět stopy po bičování. To odpovídá biblickému příběhu o utrpení Krista. Na textilii jsou rovněž vidět různé otlačeniny. V oblasti nohou lze zase zaznamenat rány po hřebech, kterými byl Ježíš přitlučen ke kříži.

Na plátně má být dokonce vidět i stopa od věnce z trní, který Kristu vsadili vojáci na hlavu před jeho ukřižováním. Badatelé zkoumají také možnou existenci krve uvnitř vláken rubáše.

Analýza částic prý naznačuje, že postava zahalená v plátně byla předtím mučena. „Malé částice v textilii odhalují ‚velké utrpení‘ oběti zahalené v pohřební látce,“ uvádí italský vědec Elvio Carlino.

Na plátně byly nalezeny zbytky kreatininu a feritinu, přičemž tyto látky se často objevují u lidí, kteří zažili nějaké trauma. Zdá se tedy, že do rubáše byla kdysi zabalena zraněná a možná i brutálně mučená osoba.

Hledá se pravda

Někteří badatelé nepracují přímo se samotným plátnem, nýbrž s jeho fotografiemi ve vysokém rozlišení. Například italští vědci Matteo Borrini a Luigi Garlaschelli pro posuzování rozmístění stop krve na plátně využili dobrovolníka a figurínu.

Jejich cílem bylo prozkoumat tok krve, který vznikl po zranění na levé ruce, předloktích, na boku a okolo pasu Krista. Dobrovolníkovi proto umístili do zápěstí malou nádobu s tekutinou připomínající krev.

A to do místa, kam by podle předpokladu v případě ukřižování pronikl hřeb. Další nádoba putovala do těla figuríny, v tomto případě do jejího boku (římský voják Longinus měl probodnut bok Krista – pozn. red.). A závěr?

Směr a chování potůčků krve prý neodpovídají těm, které jsou vidět na fotografiích Turínského plátna…

Bylo všechno jinak?

Pokud jsou rudé skvrny na Turínském plátně skutečně krví ze zranění po ukřižování, pak výsledky experimentů ukazují, že způsob vzniku skvrn v jedné části těla neodpovídá způsobu v části jiné.

„Ať už byl dobrovolník v jakékoli pozici vleže, pohyb krve nikdy neodpovídal vzorům na plátně,“ upozorňují italští badatelé. Ne každý to ale vidí takto jednoznačně.

Italští vědci například mohli jen stěží zajistit ty samé podmínky, které panovaly na Golgotě kolem roku 33. Další kritika směřuje k faktu, že badatelé během svého výzkumu počítali s tím, že se tělo po celou dobu nacházelo v jedné stálé pozici.

Jenže ve skutečnosti nelze vyloučit, že bylo přenášeno z místa na místo. A to by na výsledky výzkumu mohlo mít nezanedbatelný vliv. Dokazuje tedy Turínské plátno pravdivost křesťanství, nebo ne?

„Já osobně si to nemyslím,“ říká  evangelický teolog a ředitel Centra biblických studií Jan Roskovec. Pravdivostí křesťanství je míněno přesvědčení, že Kristus byl po své smrti na kříži vzkříšen z mrtvých.

„Tuto myšlenku však křesťané od počátku neopírali o žádné materiální důkazy,“ upozorňuje Roskovec.

Výrazně je to podle něj patrné na biblických příbězích o prázdném hrobu, který v nich právě není prezentován jako nějaký důkaz, nýbrž jako dvojznačná, víceméně matoucí skutečnost, od níž se vzápětí pozornost odvrací jinam.

Nerozluštěná hádanka

Křesťanské přesvědčení o vzkříšení Krista se podle Roskovce opírá o dvě věci: jednak o svědectví těch, s nimiž se Ježíš po své smrti setkal způsobem, z něhož nabyli jistotu, že znovu žije.

A jednak ze zkušenosti těch, kdo díky tomuto svědectví uvěřili, že je možné setkat se s takovýmto projevem moci. Ať už jde o Ježíšovu přítomnost nebo působení Ducha svatého.

„Jinak řečeno, křesťané zakládají jistotu své víry na souladu mezi historickým svědectvím prvních svědků, zachyceným v Bibli, a přítomnou zkušeností,“ vysvětluje Roskovec.

Jelikož vzkříšení je chápáno jako skutečnost, která „náš svět“ přesahuje, nelze očekávat, že by byla nějakou materiální skutečností dokazatelná. „Pro význam Turínského plátna to znamená, že i kdyby se dala prokázat jeho pravost, tj.

kdybychom si mohli být stoprocentně jisti, že je to ono plátno, do něhož bylo zabaleno Ježíšovo tělo po ukřižování, mohlo by být nanejvýš důkazem toho, že se s jeho tělem stalo ‚něco divného‘, ale nebylo by nápovědou k tomu, co se stalo,“ uvádí Roskovec.

Je to však jen zcela hypotetická úvaha, protože ani onu materiální jistotu o „pravosti“ plátna zřejmě nikdy mít nebudeme. „Důvodů k pochybnostem je mnoho, v neposlední řadě velmi pozdní, až středověké doklady pro existenci tohoto rubáše,“ dodává Roskovec.

Zdá se tedy, že Turínské plátno ještě nějakou dobu zůstane nerozluštěnou hádankou.