Téměř každý kontinent má svá místa, kde pouze kameny a ruiny vyprávějí příběh dávných civilizací, jejichž sláva a úspěchy dosahovaly nebes. Při podrobném studiu každé z nich však po staletí vyvstávají stejné otázky – „Proč se civilizace hroutí? A lze tomuto procesu zabránit?“
Civilizace vynikajících matematiků, architektů a astronomů začala vzkvétat už ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Ve své době byla mayská říše obrovská – zabírala značnou část Mexika a táhla se Střední Amerikou až k dnešní Guatemale.
Zdejší města měla proto na vrcholu největší slávy stejnou hustotu obyvatel, jakou se nyní mohou pyšnit evropská nebo americká velkoměsta. I přes značné množství všech „nej“, kterými se Mayové pyšnili, nedokázali odhadnout své limity.
Máme průšvih!
Mnozí odborníci se totiž nyní přiklání k názoru, že si jihoamerická kultura za svůj pád mohla z větší část sama. Proč? Stavitelství náročné na dřevo v kombinaci se zemědělstvím vedlo k odlesnění okolní půdy v ohromném rozsahu.
A to byly škody, jaké se jen těžko dokázaly napravit. Jako další problém se totiž brzy ukázaly také nepříjemné změny klimatu a nárůst průměrných teplot.
Metropoli Mayapan dokonce vedra sevřela na dlouhých 50 let, což vedlo k migraci do menších a bezpečnějších osad. Všechny tyto faktory nevyhnutelně vedly k žízni a hladu, a v konečném důsledku i k sociálním nepokojům a revolucím.
„Z více zdrojů dat vyplývá, že mezi lety 1400 a 1450 našeho letopočtu výrazně vzrostl počet občanských konfliktů,“ uvedli vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles, kteří se výzkumem sucha podrobně zabývali.
Španělská tvrdá pěst
Ani půda suchá na troud a s tím související konflikty Mayskou civilizaci nedokázaly položit úplně. Obyvatelé se novým podmínkám totiž dokázali přizpůsobit – a to zejména díky stěhování do jiných částí poloostrova Yucatán.
Takto rozmělněná kultura odolávala zubu času až do sklonku 17. století, kdy její poslední zbytky definitivně proměnili na „prach“ španělští conquistadoři.
