Častými královými společníky se stávají minnesengři. Oslavné písně doprovází hudba. „Básně se zpívaly a později byly dramaticky přednášeny,“ dodává současná historička Sylvie Stanovská.
Při hradních slavnostech nechybějí autoři, kteří vyzdvihují schopnosti a hrdinství českého krále Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278). Patří mezi ně Sigeher, pocházející zřejmě z Rakouska nebo jihu Německa.
Ve svých písních opěvuje panovníkovy činy. Lyrik Fridrich ze Sonnenburku, původem z jižních Tyrol, zase líčí jeho bohatství a zvyk obdarovávat své příznivce:
„Český král, jenž se nechmuří pro nějakou tu ztrátu, by rozdal stříbrná cimbuří i trůn, vytepaný v zlatu“. Právě tuhle vlastnost všichni považují za nejvyšší ctnost.
Básníci provázejí krále i na válečných taženích, například Fridrich se s Přemyslem v roce 1271 vydává do Uher. Literatura je totiž důležitá „i na cestách, kde se kromě své zábavné funkce inspirovala oslavou statečnosti vládce“, uvádí Stanovská.
Maso se dochucuje medem
Královská kuchyně rozhodně netrpí nouzí. Nejvyššími účetními položkami na jejím soupisu jsou výdaje na chleba, maso a víno. Například učenec Pavel Žídek (1413–1471) se o tehdejší době zmiňuje, „že chléb jest rozličný a dobře dvacaterý“.
Přemyslova první manželka Markéta Babenberská (1204/1205–1266) má na dvoře svého chlebária – sluhu, který se stará jenom o nákup mouky, pečení a výdej chleba.
Stejně jako se peče mnoho druhů chleba, i maso se upravuje různě – vařením, pečením nebo sušením. Dochucuje se solí a medem, hodně se používá koření, například kopr a kmín. Oblíbenými pokrmy se i na královské tabuli stávají sladké a slané kaše.
Přemysl si dobré jídlo neodepře, například v roce 1264 nechá na svatbu své neteře doručit nejenom drůbež, ale také hodně zvěřiny.
Podporuje vlastní výrobu
„Dnes si musím obléknout slavnostní šaty,“ vzpomene si hned zrána Přemysl Otakar II. Chystá se totiž přijmout biskupa. Nošení ceremoniálních šatů určují přísné předpisy už z dob císaře Karla Velikého (742–814).
Oděv se skládá z alby (dlouhé bílé liturgické košile), tuniky, dalmatiky (roucha v liturgických barvách, tedy bílé, červené, zelené a fialové, ve tvaru písmene T, obléká se přes hlavu), cinguly (opasku), štoly (pásu splývajícího z ramen dolů), purpurového pláště a bot.
Když audience skončí, převlékne se král zpátky do jednoduchého všedního oděvu, jenž se příliš neliší od toho, který nosí poddaní. V soukromí se Přemysl nejraději obléká pohodlně a nepříliš nápadně. Ovšem luxus umí ocenit také.
Nechává si dovážet šarlach, hedvábí, hermelín a také kvalitní vlněné sukno. Současně mu ale záleží na tom, aby se ve tkaní látek prosadili i Češi.
„…Do Prahy povolal zkušené soukeníky z Nizozemí,“ popisuje jeho snahu současná historička Dana Dvořáčková-Malá.