Nejbohatší muž Říma a vítěz nad Spartakem (111–71 př. n. l.) Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l.-53 př. n. l.) žárlivě sleduje válečné úspěchy svých dvou spoluvládců Pompeia (106–48 př. n. l.) a Caesara (100–44 př. n. l).

Má doly, obchoduje s otroky, vydělává jmění na spekulacích s pozemky, a přesto mu to nestačí. Ne, on potřebuje triumf, aby jako Říman něco znamenal.

Neví, do čeho se pouští

Jeho dravčí zrak se zaměřuje na bohatou Parthskou říši a hledí ještě dál. Jeho megalomanské plány předčí jen jeho lakota. Nic ale neponechá náhodě. V roce 54 př. n. l. vyráží do boje se sedmi legiemi.

Místo aby cestoval přes spojeneckou Arménii, dává přednost pochodu vyprahlými pouštěmi Mezopotámie. Arménský král je přinucen spolupracovat s Parthy a Crassa může jen varovat dopisem před dalším postupem.

Ten si ale až příliš věří a vede své muže k městu Karrh na jihovýchodě dnešního Turecka. Do cesty se mu ale postaví jízda generála Sureny.

Parodie na triumf

V horkém dni roku 53 př. n. l. čelí Crassus v otevřeném terénu jízdě o několika tisících mužů. Normálně by terén přál spíše Římanům, ti ale neznají parthskou taktiku. Jsou zasypáni šípy z dvojitě zahnutých luků, jež na 150 metrů prostřelí brnění i štíty.

Do toho jsou lučištníci občas vystřídáni těžkooděnou jízdou. Crassus nakonec bídně zahyne během vyjednávání v protivníkově táboře. Surena navíc rozhodne o tom, že mrtvému vojevůdci prokáže triumf, jímž ho dokonale zesměšní.

Vybírá ze zajatců toho, kdo je nejvíce podobný svému pánu, dává ho převléct za ženu a obklopí ho průvodem, kde nechybí vojáci na velbloudech se sekyrami s napíchnutými hlavami nepřátel, prostitutky a hudebníci zpívající oplzlé písníčky o Crassovi.

Žoldnéři v Číně

Římští orli končí v rukou nepřátel stejně jako 10 000 legionářů. Kdo dále nepadl, ten se prosekal do Sýrie, kde musel odrážet další útoky Parthů. Zajatí Římané jsou odvedeni do Margiany (Merv v dnešním Turkmenistánu) uprostřed Parthie.

Zdá se, že se zde usazují a přijímají život původních obyvatel. „Pod vladařem parthským on, Marsičan či Apulejec na jméno, tógu, štít i věčnou Vestu zapomenul,“ sděluje básník Horatius (65 př. n. l.-8 př. n. l.).

Jiného názoru je sinolog Homer Dubs (1892–1969), jenž napsal několik prací o tom, jak se někteří legionáři dostávají až do Číny. Z Margiany se jim totiž má po čase podařit uprchnout na východ.

Vydělávají si jako žoldnéři, aby skončili ve vojsku hunského náčelníka, jenž zrovna válčí v Číně. Mají ale opět smůlu a jsou zajati Číňany. Ty je nechávají usadit ve vesnici Li-kan, kde mají údajně někteří vesničané dodnes evropské rysy a geny.