Předpověď hlásí slunečné počasí a to je v chladném Finsku vzácná příležitost. Dva mladé páry na nic nečekají a blížící se víkend využijí k pobytu v přírodě. Se soumrakem rozdělají oheň, otevřou flašku vína a všichni si užívají pohodovou atmosféru. „Dobrou noc,“ zazní kolem půlnoci, většina z nich se ale nedožije rána.

Jezero Bodom ležící nedaleko Espoo, druhého největšího finského města, není ničím zajímavé. Lidé u vody kempují a relaxují. Pověst oblíbené destinace poškodí až události z 5. června 1960, kdy na břehu jezera vyhasnou tři mladé životy!

Hrůzný nález

Čtveřice teenagerů chce využít teplého počasí a na motorkách vyrazí k jezeru, kde chtějí přespat. Patnáctiletou Mailu Björklundovou a Anju Mäkiovou doprovází Seppo Boisman a Nils Gustafsson.

V podvečer vztyčí stany a uloží se ke spánku, tři z nich už se ale neprobudí. Kolem šesté ráno narazí na stany několik mladíků, kteří sledují ptáky. Nevěnují jim pozornost. Mrtvoly tak objeví až o pět hodin později místní tesař!

A pohled už nikdy nevyžene z hlavy, protože Mäkiová s Boismanem jsou pobodáni a mají rozbité lebky! Ještě hůř dopadne Björklundová, kterou vrah dokonce svlékne do půli těla. Vedle dívky těžce sípá Gustafsson, jediný přeživší děsivého útoku.

Chlapec má zlomenou čelist a další obličejové kosti, do toho všeho utrží těžký otřes mozku.

Svědek pod hypnózou

Policie, jež dorazí až po hodině, si nechá zničit místo činu okolostojícími čumily. Na druhou stranu zjistí, že chybí řada věcí. Ztratí se klíče od motorek, stroje ale stojí na parkovišti.

Záhadou jsou také Gustafssonovy boty, na ty narazí asi 500 metrů od stanu! „Měl červené oči a chtěl nás zabít,“ tvrdí jediný svědek vražd u výslechu. Policie ho zkouší rozmluvit hypnózou, ale ani to nepomáhá. A tak začne hledat jinde.

Svědci se shodují, že v oblasti krátce po vraždách spatřili mladého blonďáka. Jenže muži zákona končí ve slepé uličce. „Udělal jsem to, když mi bylo patnáct,“ drze se prsí recidivista Pentti Soininen (1945–1969). Nakonec jeho přiznání vyšumí do prázdna.

Mnohem zajímavější je jméno Valdemara Gyllströma (1909–1969). Majitel obchůdku nedaleko jezera je známý jako sprosťák. Nesnáší táborníky, a tak jim spílá a někdy i hází na stany kameny. Jenže v roce 1969 spáchá sebevraždu, utopí se v jezeře Bodom.

Před činem se údajně svěří kamarádovi, že má vraždy na svědomí. Světlo do případu vnáší také jeho manželka. „Vyhrožoval mi, že pokud řeknu pravdu, zabije mě,“ tvrdí. Gyllströmovi totiž poskytne neprůstřelné alibi.

Ve službách státu

Asi nejzajímavější je jméno agenta Hanse Assmanna (1923–1998), který žije jen pár kilometrů od místa činu. „Byl jsem v Německu,“ tvrdí muž, na něhož přesně odpovídá popis.

Do toho všeho 6. června 1960 navštíví helsinskou nemocnici v zakrváceném oblečení! Jenže policie jeho oděv nevezme na rozbor, a tak se rozjede šuškanda, že Finsko v rámci diplomatických vztahů vyšetřování utlumí.

V podezření skončí také dva neznámí rybáři, kteří loví kousek od tábořiště. Na břehu dokonce zanechají pruty a zmizí. Na výzvu policie se nepřihlásí. A tak i po více než 60 letech zůstává palčivá otázka. Kdo vraždil?