Strach ze smrti není v dějinách nic nového. Už starým Římanům se připomínání smrti nelíbilo. Nikdo o ní nesměl říct jediné slovo! Mluvit o smrti se dokonce nedovolovalo ani při smutečních slavnostech.
Lidé v době Římské říše proto důsledně říkali „žil.“ Říct „zemřel“, bylo naprosto nepřípustné.
Svátek zemřelých se u nás slavil už v pohanské době. Katolická církev se sice snažila vymýtit všechny pohanské zvyky, ale oslavy Dušiček podporovala. Poprvé svátek zavedl benediktýnský opat Odillo (asi 962–1048/1049) z francouzského kláštera v Cluny v roce 998.
V Evropě se ale začaly zapalovat svíčky za mrtvé teprve během 11. – 13. století. Spousta lidí se bála, že budou zaživa pohřbeni. Podobnou utkvělou představou trpěl i německý filosof Arthur Schopenhauer (1788–1860). Aby tomu zabránil, chtěl, aby jeho tělo po smrti nechali vystavené několik dní. Předpokládal zřejmě, že pokud by došlo k omylu, během této doby by „vstal z mrtvých.“
Vyčerpaný spisovatel
Ruský spisovatel Nikolaj Gogol (1809–1852) měl v posledním životním období silné pocity viny. Myslel si, že za všechny svoje skutky bude muset pykat. Odmítal proto všechny materiální požitky a došlo to dokonce tak daleko, že úplně přestal jíst a v noci nespal.
Brzy byl tak vyčerpaný, že nakonec upadl do bezvědomí. Předtím ale stihl spálit rukopis pokračování románu „Mrtvé duše“. Jak předejít nemoci a smrti? Německý filosof Immanuel Kant (1724–1804) si věděl rady.
Vytvořil si přesný režim, který určoval celý jeho den. Vzbudit se nechával v 5 hodin ráno a do 13 hodin pracoval. Odpoledne se věnoval meditacím a večer v 19 hodin chodil na procházku. Nebylo mu to ale nic platné, protože ve stáří trpěl halucinacemi.
Představoval si, že zemře rukou úkladných vrahů.
Přízrak cholery
Obávanou nemocí byla také cholera, na kterou lidé umírali po tisících. Hudební skladatel Robert Schumann (1810–1856) kvůli ní doslova ztratil hlavu. V panice chtěl odjet do Francie nebo Itálie. Jeho matka mu obavy rozmlouvala, ale Schumann byl natolik vyděšený, že si skokem z okna chtěl vzít život.
Naštěstí to neudělal, ale celý život se potom bál vejít do bytů a místností ve vyšších patrech.