Samotný název „černá díra“ přitom zpopularizoval americký fyzik John Archibald Wheeler (1911-2008) v roce 1967 poté, co mu ho k použití během přednášky navrhl jeden ze studentů.

Černé díry jsou velmi důležitým fyzikálním jevem, jehož vlastnosti a projevy souvisejí se základními rysy našeho vesmíru, tedy časoprostorem i hmotou v něm.

Vědci tvrdí, že všechny důsledky a souvislosti existence děr i podrobné rysy jejich stavby stále ještě neznáme.

Jsou to právě exotické vlastnosti, které mohly odborníky na začátku studia přesvědčit, že je jejich postavení v našem vesmíru okrajové a výskyt minimální.

Podle všeho je zřejmě opak pravdou, černé díry s největší pravděpodobností souvisejí s vývojem a stavbou vesmíru velmi těsně.

Představu navrhl již dávno

Konkrétně se jednalo o rok 1783 kdy anglický geolog John Michell (1724-1793) popsal Královské společnosti těleso tak hmotné, že nepropustí ani světlo.

Je potřeba zmínit, že v té době již byla odborníkům známa jak Newtonovská teorie gravitace, tak pojem únikové rychlosti.

„Kdyby koule stejné hustoty, jako má Slunce, převýšila jeho poloměr pět set ku jedné, potom by těleso padající ke sféře z nekonečné výšky získalo na jeho povrchu rychlost větší, než je rychlost světla, a když následně předpokládáme, že světlo je přitahované k jeho povrchu silou v poměru ke své vis inertiae (setrvačné hmotnosti), způsobilo by to, že by se, spolu s ostatními tělesy, světlo vyzařované z takového tělesa k němu vrátilo díky jeho přitažlivosti,“ popsal Michell svou představu.

Jména, která dobyla vesmír

Pomineme-li Einsteina a jeho teorii relativity, asi nejvíce se na významu černých děr podílel německý fyzik a astronom Karl Schwarzschild (1873-1916), který nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a prakticky dokázal, že to, co dnes nazýváme černou dírou, skutečně může teoreticky existovat.

Schwarzschildův poloměr je dnes známý jako poloměr nerotující černé díry, ale ve své době nebyl dobře pochopený.

Na výzkumu černých děr se také podílel Subrahmanyan Chandrasekhar (1910-1995), jenž přišel se svou teorií, že nevyzařující těleso nad jistou hmotnost, dnes známou jako Chandrasekharova mez, by se zhroutilo do sebe, protože by neexistovalo nic, co by mu v tom mohlo zabránit.

Proti němu se postavil Arthur Eddington (1882-1944) se svým tvrzením, že by kolapsu přece „něco“ zabránilo.

To, že by se velmi hmotné hvězdy mohly stát oběťmi gravitačního zhroucení, předpověděl J. Robert Oppenheimer (1904-1967), jenž je mimochodem označován za „otce“ atomové bomby.

Ve výčtu jmen by se dalo pokračovat až k jednomu z největších fyziků současnosti Stephenovi Hawkingovy (1942-2018), který dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů.