Již přes 385 milionů let obývají planetu Zemi, konkrétně její moře a oceány – řeč je o žralocích. Jen těžko by se hledali dokonalejší predátoři, než jsou tyto hlubinné paryby.

Žraloci jsou evolučně uzpůsobeni pro život ve vodě, mají proudnicově tvarované tělo, skvělý čich, schopnost vnímání elektrických signálů a to nejdůležitější pro dravce – ostré a neustále dorůstající zuby.

Jak se tito dnešní vládci moří vyvinuli z rybovitých obratlovců? Odpověď by mohla přinést nová studie amerických a britských paleobiologů. Zároveň však žraloků ubývá, na vině je lidská touha po jejich mase.

Je ještě možné zachovat všechny dosud známé druhy, nebo budou oceány zase o něco chudší?

Kde se vzali, tu se vzali

Známí „králové moří“ se během let stali asi nejobávanějšími dravci na planetě. Velice tomu přispěly filmy, které byly o těchto parybách natočeny, přitom se míjí se skutečností.

Naprostá většina žraloků neloví kořist velikosti člověka a těm ostatním ani lidské maso nechutná. Co se původu týče, tito živočichové nejsou v pozemském ekosystému žádní nováčkové.

Mnoho paleontologických nálezů dokazuje jejich přítomnost jak v třetihorních, druhohorních, ale i v prvohorních vodách.

Je důležité vzít v potaz, že plejáda žraloků byla stejně jako dnes rozmanitá, rozhodně se nejednalo pouze o předchůdce dnešního žraloka bílého (Carcharodon carcharias).

Evoluci nejde zastavit

V průběhu milionů let se fauna v oceánech světa rozmanitě vyvíjela, nejinak tomu bylo i u žraloků, ti zažili mnoho vrcholů a pádů, co se objemu populace týká, nikdy ale z vod zcela nezmizeli.

Evoluční vývoj těchto velkých paryb však dosud nebyl tak úplně odkryt, tedy až do nedávna. Otázka, která vědcům ležela v hlavě, byla, jaký vztah mají dnešní žraloci k těm vymřelým prvohorním skupinám.

Byla to právě paleontologická studie britsko-amerických výzkumníků ze začátku roku, jež pomohla některá fakta odkrýt.

Předmětem zkoumání byla jedna jediná zkamenělina, jedná se o záhadný druh Gladbachus adentatus starý přibližně 385 milionů let, vyskytující se na území dnešního Německa.

Prozkoumat se musí opravdu detailně

Fragmenty zkamenělého těla, na svůj věk, vykazují opravdu překvapivý stupeň zachování. Ačkoli se zdá, že by se tím mohl výzkum usnadnit, není tomu tak.

Pozůstatek ryby totiž nevykazuje pouze známky dnešních paryb, ale patrné jsou i znaky starších rybovitých čelistnatců.

Vědci se tak museli spolehnout hlavně na několik metod počítačové tomografie a přenést pomocí moderního skeneru zkamenělinu do počítačového programu.

Poté již mohli provést několik opravdu tenkých řezů, aby se pustili do prozkoumání tkáně v co možná nejmenším měřítku. Údaje, jež nakonec získali, porovnali se všemi možnými skupinami a pokusili se o rekonstrukci pravděpodobných příbuzenských vztahů.

Podle detailní analýzy se Gladbachus blížil spíše vymřelé prvohorní skupině trnoploutvých (Acanthodii) obratlovců, kteří se neřadí mezi paryby, ale na rozdíl od nich neměl ploutevní trny ani další znaky jednoznačně ukazující na zařazení do této skupiny.