Přestože nás říše pyramid fascinuje už celá staletí, nedokázali jsme ani usilovným bádáním nalézt odpovědi na všechny otázky, které Egypt obestírají a vznášejí se nad ním jako neprostupný stín neznáma.
Mezi takové záhady patří již samotný zrod Egyptské říše, který je v rámci badatelských snah spojován se stále novějšími teoriemi, aniž bychom se kdy dočkali jednoznačné pravdy.
Četné historické prameny ze 4. tisíciletí př. n. l. a dob následujících jednoznačně prokazují, že si dávní Egypťané plně uvědomovali všechny benefity, které jim poskytovalo úrodné, leč zrádné nilské údolí.
Tehdejší příchozí mu neřeknou jinak než ta kemet, tedy „černá země“, která je celá celičká pokrytá úrodným nilským bahnem, jenž přímo volá po zabydlení a zakládaní úrodných políček.
Počátky u Nilu
Rozsáhlé práce v oblasti egyptské Západní pouště vědcům odhalují nové poznatky o procesu osídlování, jenž se v etapách odehrával u údolí Nilu jakožto hlavní oblasti budoucí staroegyptské civilizace a hluboce respektované faraonské říše.
Přestože se nad jejím osídlováním, rozvojem a konečným přerodem v jedinečnou egyptskou velmoc dosud vznášejí mnohé otazníky, představme si alespoň pravděpodobný scénář tehdejšího vývoje, který odborníci vytvořili a dosud upravují podle četných historických pramenů a hodnotných dobových artefaktů.
Už se formují
První kapitola tohoto úchvatného scénáře se začíná psát ještě dlouho před vytvořením tamních pravěkých kultur.
Tzv. formační období trvá zhruba 15 000 let a z hlediska holocenního vývoje ho můžeme rozdělit na dvě stěžejní etapy, přičemž ta první, odehrávající se mezi lety 8000–5500 př. n.
l., představuje období rozsáhlejších dešťových srážek, zatímco období od roku 5500 př. n. l.
se nese ve znamení ubývajících srážek a významného historického mezníku v podobě rozsáhlého stěhování populací, původně využívajících oblast egyptské Východní, a především Západní pouště směrem do nilského údolí.
Začalo to rybolovem
Primární kapitoly vývoje tamní oblasti, které jsou přehledně zpracovány vědci, nás mohou snadným způsobem seznámit s historickou cestou, jenž započala zajímavým vývojem klimatu v době holocénu a dospěla až ke vzniku
staroegyptského státu na sklonku 4. tisíciletí př. n. l., který se od prostých zemědělských osad dopracuje až k rozvoji obrovské říše.
Sumci odhalují minulost
První významná etapa vývoje se odehrává mezi lety 19 000 a 11 000 př. n. l. a pro potřeby dnešních vědců je doložena velkým množstvím nálezů z Horního Egypta, zejména z lokality Wádí Kubáníja.
Právě tato oblast je jedním z několika rozsáhlých údolí, klesajících ze Západní pouště k Nilu, kterou pokrývající duny, přímo nabádají k výstavbě pravěkých osídlení.
Tamní lovci a sběrači v tomto období směřují k Nilu s vidinou snadného rybolovu, který jim je maximálně zpřístupněn v období nilské záplavy od července do září, což dosvědčují nálezy sumčích kostí v oblasti.
Období „divokého Nilu“
S obdobím let 11 000 až 10 000 př. n. l. je spojováno množství lokalit Horního Egypta, které se nacházejí poblíž nejvýše doložené záplavové linie tehdejšího Nilu.
Právě v těchto oblastech působí sezonní lovci ryb a sběrači rostlin a plodů, což přímo navazuje na předchozí období, které se neslo ve znamení hospodářského využívání řeky a přidružených oblastí.
Následující události, které probíhají mezi lety 10 000 až 8500 př. n. l., nejsou příliš dobře zdokumentované, což vytváří prostor pro spekulace.
Podle té nejpravděpodobnější mohou být hlavním důvodem záplavy Nilu, které znesnadňují lov i sběr. Tamní populaci tedy nezbývá než se vydat na jih.
O nelehké situaci tehdejší doby plně vypovídají nálezy zohavených těl na území dnešního Súdánu, které jsou dokladem urputného boje lidí o potravu a životní prostor.
Sídliště v El-Kábu
Zhruba od roku 6500 př. n. l. je oblast okolo Nilu znovu hustě osídlována. Vědci odhalili na okrajích nilského údolí v Horním Egyptě stopy po sezonních osídleních, přičemž jedno z těch vyloženě typických vzniká v lokalitě zvané El-Káb.
Tamní populace představovala lovce a sběrače, migrující ve východozápadním směru a využívající zimní období po nilské záplavě v údolí Nilu pro rybolov.
Skutečnost, že k lovu ryb využívali i řeku samotnou, jednoznačně dokládá, že tehdejší lovci dokázali vyrábět a využívat plavidla.
To je na delší dobu jedno z posledních zjištění, protože roky 5500 až 4900 př. n. l., které egyptolog Miroslav Bárta shrnuje pod tzv. 6 etapu, nepřinášejí příliš nových informací, snad až na zhoršení klimatu.
Zpět do pouště
O poznání vstřícnější jsou k vědcům roky 4900 až 4100 př. n. l., které přinášejí dostatek informací o populaci obývající Západní i Východní poušť.
Nejbohatší studnicí vědění se stávají pláže Kárúnského jezera v oblasti Fajjúmské oázy, které mimo jiné vypovídají o počátcích zemědělství a chovu dobytka.
V Horním Egyptě naproti tomu objevujeme stopy po kultuře tarifien v oblasti lokality El-Tárif a v oblasti Armantu severně od Luxoru.
Odborníci na místě nalézají mimo jiné i pozůstatky keramiky. V podobných stopách se nese i další etapa v letech 4100 až 3300 př. n. l., která dokládá rozvoj zemědělství v Dolním Egyptě, aby na ní později v rámci 9. etapy datované od roku 3500 př. n.
l., navázal rozvoj zemědělství v Horním Egyptě v režii plnohodnotných neolitiků.
Formující Sahara
Na základě výše zmíněných zjištění vědci předpokládají, že je záhadami obestřený zrod egyptské civilizace pevně spjat s proměnami staroegyptské pouště a stejně tak se zhoršující se klimatickou situací na východní Sahaře.
Faktem však zůstává, že se Egypťané stůj co stůj drží místa svého původu a nikdy s ním zcela neztrácejí kontakt.
Dnes můžeme pouze smeknout před jejich neuvěřitelnou vytrvalostí, díky které urazí za krátkou dobu velké vzdálenosti do Gilf Kebíru nebo Gabal Uwejnátu a snad i dále do nitra Afriky.
Hlavním důvodem pro tyto dlouhé výpravy však není touha poznávat cizí kraje, jako spíše ryze vlastenecké snahy prosazovat mocenské a ekonomické zájmy Egypta, který se těší vzrůstající prestiži.
Aby si udržel status důležité a vlivné civilizace, musí staroegyptský stát obchodovat s důležitým i luxusním zbožím, což se bez kontaktu s regiony mimo území Nilu dost dobře neobejde.
Co odhalí keramické nádoby?
Jejich cesty egyptskou Západní pouští provází několik důležitých událostí.
Ta první je odhalena na sklonku první světové války, když vědecký tým J. Balla objevuje v lokalitě Abú Ballás, jenž se nachází na půl cesty mezi Gilf Kebírem a Dáchlou, desítky keramických amfor.
Zdánlivě nepříliš významný nález má pro vědce nevyčíslitelnou hodnotu, neboť odhaluje schopnost Egypťanů proniknout nečekaně hluboko do dnešní Západní pouště.
Dalším významným mezníkem je práce německého pouštního badatele Carla Bergmanna, kterému se podaří objevit a popsat desítky odpočinkových zastávek lemujících tuto dlouhou cestu.
Oslí stezka
Na základě těchto zjištění další německý odborník, Rudolf Kuper, vytváří teorii, že tato linie karavanních stanic v minulosti spojovala Dáchlu s Gilf Kebírem a odtud vedla dále na západ do Kufry a na jihozápad do Gabal Uwejnátu.
Pouhou teorii změní v podloženou záležitost expedice Bártova týmu z roku 2008, která zajišťuje na několika místech náhorní plošiny Gilf stopy po oslích karavanních stezkách směrem ke Kufře.
Mimochodem, samotný název „oslí stezka“ má své opodstatnění, protože jsou to právě tato zvířata, která slouží člověku k přepravě nákladů až do 1. tisíciletí př. n. l., než lidé začnou upřednostňovat k transportu o poznání praktičtější velbloudy.
Neprobádaná místa
Ač disponujeme nepočetnými nálezy z dob o poznání starších, lze za plnohodnotné „dobývání“ egyptské Západní pouště označit až časy 6. dynastie Staré říše, která je zároveň poslední dynastií tohoto období, než jej vystřídá tzv.
První přechodná doba. Západní poušť lze zejména kvůli značné rozloze pokládat za neprobádanou oblast ještě dnes, což ale neznamená, že by se jí zejména v posledních dvou staletích nedostávalo značné pozornosti.
Co odhalil velmož Harchuf?
Mezi nejvýznamnější nálezy patří životopisný nápis velmože Harchufa (žije ve 23. století př. n. l.), muže, který během svého života slouží panovníkům Merenreovi a Pepimu II.
Právě jejich rozkazem Harchuf podniká četné výpravy do země Jam, přičemž všechny vedou z nilského údolí do Núbie.
Důvodů k těmto mnohaměsíčním cestám má během svého života bezpočet, nicméně už jeho první výprava má pro současné badatele cenu zlata, když se týká výhradně průzkumu této nepříliš probádané oblasti.
Ačkoli je Harchuf v popisování své první cesty poměrně skoupý na slovo, uvádí ve svém textu alespoň to, že přivezl zboží „výborné a jedinečné“.
Na tuto skutečnost pak pozvolna navazuje popis výpravy druhé, který je odůvodněn ziskem slonoviny, a tak je stylově směřován do Núbie prostřednictvím tzv. Slonovinové cesty.
Není to však cesta tam, nýbrž cesta zpět, která se stává v očích samotného Harchufa jakýmsi průlomem v dosavadních dějinách, když svou cestu směřuje přes země Sacevu a Ircetu.
On sám tuto skutečnost hrdě popisuje jako „otevření“ této cesty, respektive spolehlivé zabezpečení průchodu své karavaně.
Průlom během návratu
Tento úspěch mu přináší ovoce i při cestě třetí. Výprava se tentokrát táhne přes oázu Dáchla a pak na jih do oblasti jižně od 3. kataraktu, pravděpodobně do centra tehdejší kermské kultury.
Ze záznamů lze vyčíst, že tato výprava nedosahuje očekávaných výsledků, neboť se Harchuf nedočká předpokládaného setkání s panovníkem Jamu, který tou dobou zrovna táhne se svým vojskem proti rebelujícím kmenům z Vavatu, Sacevu a Ircetu.
Získá ale řadu cenných komodit.
Vzácné suroviny
Nachází se mezi nimi kupříkladu kadidlo, ebenové dřevo, olej, vonné látky, levhartí kožešiny, sloní kly či vrhací dřeva.
Ačkoli je Východní poušť obecně více proslavená, co se týče cenných surovin, zvláště pak těch nerostných, nelze ani tehdejší prostředí Západní pouště zcela podceňovat, už s ohledem na fakt, že tato oblast navzdory jistým změnám klimatu trvale disponuje dostatečnými zásobami vody, které ruku v ruce s teplým počasím poskytují tehdejším lidem poměrně rozsáhlé možnosti pěstování ovoce a zeleniny.
Novinky z Ajn Asil
Tamní oázy si postupně vybudovaly pověst úctyhodnou produkcí datlí a oliv, která se stejně jako košíkářské výrobky, rákos či kůže vepsala mezi notoricky známé výsledky úsilí a poctivé práce tamních obyvatel.
Navzdory svému východnímu protějšku se Západní poušť dokáže solidně proslavit i jako bohatý zdroj některých nerostů, například okru. Vůbec nejbohatším zdrojem historických cenností prozatím zůstává Dachle a její okolí.
Zvláště velké pozornosti egyptologů a historiků obecně se těší pozůstatky staroříšského města Ajn Asil a pohřebiště Qila ed-Daba, které nám po malých střípcích předkládají další a další zajímavosti z dávné minulosti, jenž nás tolik fascinuje a fascinovat nikdy nepřestane…