Dozvíme se vůbec někdy, kdo skutečně vytvořil mimořádné, avšak legendami opředené stavební dílo? Nekonečná síť tunelů údajně vede pod celým jihoamerickým kontinentem.

Jisté je, že tyto tunely skutečně existují a natrefit na ně můžeme v Ekvádoru, Peru, Bolívii, Uruguayi nebo v Argentině.

Inkové sice neznají kolo ani psaný jazyk, ale vybudují říši, která se táhne po mohutných andských výšinách do dálky 3680 kilometrů. A dost možná také pod zemí. Kdo jim pomáhá a čí tajemství v nitru Země střeží?

Křivolaké tunely jsou veřejnosti nepřístupné

Cuzco znamená v kečuánském jazyce pupek a město skutečně leží v samotném středu původní říše Inků.

Ti však za jeho vznikem údajně nestojí, naopak – prastaré a architektonicky dokonalé stavby jakéhosi města budoucnosti mají být už v době příchodu kmene Inků staré několik tisíciletí.

Na jeho základech budují město Cuzco, jehož součástí jsou také zrádné, rozsáhlé a křivolaké labyrinty chinkanas, kam je možné ukrývat nejen poklady, ale i celé další civilizace.

Vždyť před fatálním příchodem Španělů v 16. století má mít indiánské město na tři sta tisíc obyvatel a některé zdroje neváhají udávat až šest milionů. Kam se všichni ti lidé – i se svým zlatem – ztratili?

Chinkanas mají být staré celá tisíciletí a údajně vést pod celou Jižní Amerikou. Některé vchody do těchto tunelů se zachovaly do dnešních dnů, ale jsou veřejnosti nepřístupné – údajně z bezpečnostních důvodů.

Osobní kronikář F. Pizzara: kam Inkové schovali všechno své zlato?

Je rok 1533 a hlavní incké město Cuzco rozvrací, stejně jako celou říši, španělští dobyvatelé v čele s Franciscem Pizarrem (1478–1541). Je zřejmé, že celé kultuře hrozí zánik, přesto se několik nezlomných Inků rozhodne zachovat její slávu.

Tajně budují nové sídlo v místech, kde pohoří pyšných And sestupuje do amazonského pralesa. Město pojmenují Vilcabamba a přesouvají do něj všechny své drahocenné poklady.

Když se roku 1572 Španělé džunglí prosekají i sem, město ke svému úžasu nacházejí čerstvě a velmi narychlo opuštěné – z ohniště se ještě kouří a po zlatu opět ani památky.

Není divu, že roku 1615 už kronikář Felipe Huamán Poma de Ayala (1534–1615), píše o špatné náladě, která eskaluje mučením a vražděním Inků, kteří nechtějí polohu zlata určit.

Zmiňuje se rovněž o existenci tunelů, které se mají táhnout pod džunglí, a které Španělé často objevují. Jsou proto přesvědčeni, že právě tunely jsou důkazem o důlní činnosti, a možným úkrytem pokladu.

Madame Blavatská a Harold T. Wilkins: V podzemí je Atlantida!

Roku 1850 se do Jižní Ameriky vydává slavná ruská theosofka a spiritistka Helena Petrovna Blavatská (1831–1891) a údajně získává plány tohoto tunelu, táhnoucího se pod Peru a Bolívií.

Zakladatelka moderního okultismu píše ve své knize Odhalená Isis: „Vlastníme přesný plán tunelu, hrobky a vchodových dveří, které jsme získali od starého Peruánce…“.

Stará říše Inků se podle ní skutečně nachází pod zemí a je dlouhá tisíce kilometrů, včetně jeskyní a podzemních sálů. Podzemní dálnice v jejím podání dost možná propojuje celou planetu a navazuje na konkrétní mystická místa.

O své pravdě je přesvědčena s odkazem na množství spiritistických seancí, během kterých funguje jako médium a dokáže se spojit s dávnými strážci zapomenutého vědění.

Blavatská touží světu odkrýt tajemství astrálních sfér, převtělování, i legendární Atlantidu, která se údajně nachází právě v podzemí.

Podivní bílí indiáni

Na dílo Blavatské navazuje spisovatel Harold T. Wilkins (1891–1960), který svět informuje o existenci Bílých bohů. Tato zmizelá rasa má podle něj ve starověku okupovat celou Jižní Ameriku.

Wilkins přichází s důkazy v podobě zpozorování podivných „bílých indiánů” v amazonském deštném pralese, o kterých se mají od 16. století až do dnešních dnů nezávisle na sobě zmiňovat průzkumníci i jezuité.

V tunelech pod Jižní Amerikou, zejména Brazílií, mají podle jeho teorie žít potomci bájné Atlantidy, a místa, kterými je možné pod zem proniknout, jsou údajně po celém světě.

V tunelech má být I hieroglyfické písmo

Podzemní říše Inků nedá spát ani mistru záhadologické literatury Dänikenovi (*1953), který v knize Zlato bohů velmi detailně píše o ekvádorské jeskyni Cueva de los Tayos. V 70. letech má s průvodcem osobně prozkoumávat zdejší podzemní tunely.

Nachází v nich hieroglyfické písmo na stěnách, tajemné kovové desky, sochy a chodby prý osvětluje fascinující zelené světlo. Je proto přesvědčený, že jde o výsledek práce mimozemské civilizace.

Kniha se těší velkého úspěchu, který může kazit jen rýpání novinářů. Ti údajně hovořili s Dänikenovým průvodcem, který připouští, že v jeskyni spolu vůbec nebyli a spisovatel vychází jen z jejich dlouhé konverzace.

Fotografie mají být podstrčené a stopy po tunelech v jeskyni nenachází ani pozdější geologické pátrání.

Osudná Kronika Akakoru přináší smrt

Je 3. leden roku 1984, osm let od prvního vydání kontroverzní knihy Kronika Akakoru, a německý novinář Karl Brugger (1941–1984) padá zasažen kulkou k zemi.

Je popraven v Rio de Janeiru za denního světla a před svědky, totožnost střelce policie nikdy nedopátrá. Ještě ten den pracovníci německého konzulátu zabaví v jeho bytě všechny důležité dokumenty a fotografie. Rodina získává jen zlomek z nich. Věděl snad Brugger příliš?

Pásky s tajemstvím

„Cesta z Akakoru do dalších měst vyžaduje mnoha dní pochodu. Chodby i města disponují umělým

osvětlením, které se mění současně s pohybem slunce. Jen Mu, nejmenší z podzemních sídel, spojují s povrchem kanály, přes které vstupuje přirozené světlo a prostřednictvím velkých zrcadel je rozváděno po celém prostoru.

Místa protínají kanály s čerstvou horskou vodou. Potřebný vzduch k dýchání vychází ze stěn. Vchody na povrchu jsou důkladně ukryté.

V případě nebezpečí lze podzemní sídliště lehce uzavřít zevnitř ovládanými velkými kamennými bloky, s nimiž lze lehce manipulovat,” vypráví v knize indián Tatunca Nara (*1941), údajný příslušník amazonského kmene Ugha Mongulala.

Brugger s ním nahrál celkem dvanáct pásek, na kterých indián popisuje příchod „prvních mistrů” na Zem. Podle jeho vyprávění mají bílou kůži, tmavé vlasy a šest prstů, coby znak božského původu. S jeho kmenem se před staletími křížili.

A právě oni mají být autory ztraceného podzemního města Akakor v Brazílii, poblíž hranic s Peru a s Bolívií. Brugger, ačkoli se tam s indiánem plánuje vypravit, svoji výpravu nikdy nestihne realizovat.

Šestiprsté bytosti

„O konstrukci těchto míst nic víc nevíme. První Mistři je vybudovali podle vlastních plánů a na základě nám neznámých fyzikálních zákonů. Odtud řídili své pozemní impérium. Řídili lidi i zemi. Měli lodě létající na obloze rychleji než ptáci.

Lodě bez vesel a bez plachet, létající ve dne i v noci. Měli magické kameny, aby mohli daleko dohlédnout. Mohli vidět vše, co se kde na zemi i na obloze děje.

Ale nejzázračnější byla podzemní města, svěřená ,vybraným spojencům’ jako poslední testament,“ vysvětluje Tatunca v knize. Jeho kmen zapisuje všechny důležité události do Kroniky Akakoru, jejíž kopii indiáni dodnes střeží.

Kronika má popisovat příchod těchto šestiprstých bohů, zrození Inků, boje s kolonizátory, ale také události, které se teprve stanou. Tatunca dodnes žije, ale výpravu do džungle pod jeho vedením už velké množství dobrodruhů zaplatilo životem. Ostatně, objevují se také spekulace, že Bruggera odpravil on sám.

Nedávný objev v Cuzcu dává naději

Město Cuzco, rok 1920. Do jednoho z labyrintů vchází dva místní chlapci a nemohou najít cestu zpět. Po týdnu se zkroušené rodině vrací jeden z nich, je však nepříčetný a zraněný. Do týdne umírá a v rukou svírá masivní kukuřičný klas z ryzího zlata.

Podle vyprávění místních je v okolí více schodů, které vedou kamsi pod zem, do neznáma. Vypravila se tam už řada dobrodruhů, ale nikdo se prý zatím nevrátil, a z bezpečnostních důvodů proto vchody uzavírají.

V roce 2019 svět obletí zpráva, že tým archeologů skutečně nachází v peruánském městě Cuzcu komplex podzemních staveb. Podle legendy má podzemní tunel spojovat chrám Slunce s pevností Sacsayhuamán, a právě zde měli Inkové ukrýt svůj poklad.

 „Nalezené struktury se nacházejí v podzemí kláštera Santo Domingo, který dobyvatelé vybudovali na troskách inckého chrámového komplexu Coricancha, jenž zahrnoval i chrám Slunce,“ říká španělský badatel Javier Sierra (*1971).

Dosud skryté prostory vědci lokalizují díky použití radarového systému, zatím však stále nemají povolení k dalšímu zkoumání od katolické diecéze. Není tak jasné, jak rozsáhlé tyto chodby jsou, kam vedou a co vlastně ukrývají. Radar pouze potvrzuje jejich překvapivou rozlehlost.

Je to jen práce prehistorických lenochodů?

 

Rok 2017 přináší zbrusu novou teorii, která všechny milovníky záhad nepříjemně rozruší. Brazilská geologická služba se totiž rozhodla jednou pro vždy vyřešit, kdo za tunely, kterých jsou v celé Jižní Americe tisíce, vlastně stojí.

Většina z nich není příliš dlouhá a průměr mají přibližně 1, 5–2 metry. Zajímavé jsou ovšem kulovité výdutě, které se uvnitř zpravidla nacházejí. Co mají rovněž společné, jsou nápadné a hluboké rýhy, umístěné v pravidelných odstupech.

V roce 1930 už se v nich archeologové pokoušejí nalézt pozůstatky lidského osídlení, ale marně.

Staré tisíce let

Geology tedy napadlo – proč by tunely, jejichž stáří se odhaduje až na 10 000 let, nemohla vyhrabat zvířata? Soudě dle hlubokých rýh od drápů ale pravděpodobně dost velká zvířata.

„Máme co do činění s paleo-doupaty a norami vyhrabanými zástupci megafauny,“ přebírají otěže paleozoologové a hned přispěchají s možnými autory těchto tunelů – prapásovci a pralenochodi!

Jeden takový pralenochod vážil přes tunu, byl dlouhý dobré čtyři metry, a pod zemí se ukrýval jistě s oblibou. Jak je tedy vidno, současná věda je s výsledkem bádání spokojená a považuje celou věc za uzavřenou.

Přes to všechno, některé otázky zůstávají stále nevysvětlené a ani pravěký lenochod je rozlousknout nedokáže.