Je 1. září 1939 a německé tanky překračují polskou hranici. Nejkrvavější lidský konflikt v dějinách právě začíná. Během necelého měsíce se polská obrana pod náporem obrovské válečné mašinérie hroutí.

Němci zde uvádějí do praxe účinnou taktiku Blitzkrieg, která jim v počátku druhé světové války „otevře dveře“ do značné části kontinentální Evropy. Má ale tato doktrína skutečně kořeny v nacistickém Německu?

Přestože se stal Blitzkrieg synonymem zejména pro hitlerovská tažení Evropou, k jeho zrození došlo ve Velké Británii během první světové války. Tank byl v té době nejprve považován za pouhého pomocníka pěchoty, který se hodí k prolomení zákopové linie.

Britský ženijní kapitán Giffard Le Quesne Martel (1889–1958) však vybočil z řady a začal si pohrávat s myšlenkou, že zásadní bitvy sehrají právě tankové armády.

Tento koncept dále rozvedl major John F. C. Fuller (1878–1966), který chtěl do války zapojit mobilnost.

Jeho záměrem bylo vybrat pro pohyb tanků nejvhodnější terén k zahájení rychlého útoku, jenž měl demoralizovat nepřítele a prolomit jeho linie. To vše za nezbytné podpory oddílů pěchoty, jezdectva a také letectva. Zde tedy nacházíme první ideu bleskové války.

Pravdou sice je, že v bitvě u Cambrai, kde byla v roce 1917 tato taktika použita proti německé armádě, valný úspěch nepřinesla…

Otec myšlenky

Do skutečného praktického provedení přivedl myšlenku bleskové války německý generál tankových vojsk Heinz Guderian (1888–1954), který je tak považován za „otce Blitzkriegu“.

„Tanky nesmějí být schovány v pěších divizích, ale je nutné vybudovat tankové divize, v nichž budou shromážděny všechny zbraně, které tanky potřebují k co nejefektivnějšímu boji,“ zněla jeho představa.

Byl to právě Guderian, kdo se v roce 1934 setkal s Adolfem Hitlerem (1889–1945), aby mu představil motorizovanou a protitankovou četu. Vůdce byl nadšen a Guderian se záhy stal budovatelem tankových praporů.

Jak je psáno v knize

Své představy o bleskové válce přenesl v roce 1936 Guderian také do světa literatury. Vydal totiž knihu Achtung! Panzer, kde předkládá svoji moderní koncepci.

„Panzerdivision bude disponovat svými obrněnými automobily a svým praporem motocyklistů – průzkumníků. Sdruží těžké tanky pro průlom fronty a lehké stroje pro zužitkování strategické výhody. Na palubě tanků bude pěchota úzce spolupracovat na průlomech.

Bude to naprosto nezávislá obrněná armáda.

Její součástí bude prapor protitankových zbraní, dělostřelectvo, protiletadlová obrana, ženijní jednotky pověřené úpravou terénu, opravárenská služba, vozidla k přepravě benzínu a samozřejmě jednotka zajišťující spojení,“ tak zněl plán nacistických úspěchů.

První zkušenosti s nejrychlejším a nejsnadnějším překonáváním dlouhých vzdáleností získali Němci v rámci anšlusu Rakouska v roce 1938. Zde si také uvědomili, jak důležitým faktorem bude logistika zásobování.

Blesková válka v praxi

Když nastal první zářijový den roku 1939, použil se Blitzkrieg poprvé „naostro“. Jeho účinnost pocítilo sousední Polsko, kam již ve 4:45 najížděly první německé tanky.

Proti 30 pěchotním divizím, 11 jízdním, jedné obrněné brigádě a 600 zastaralým letounům nasadili Němci 2000 letounů a 55 divizí, z toho 24 pěchotních, 15 vysoce kvalitních rezervních, šest obrněných (těžké tanky, pěchota a motorizované dělostřelectvo) a deset motorizovaných divizí pěchoty s úkolem upevňovat dobyté pozice.

Němci chtěli nepřítele zejména překvapit a okamžitě zabránit mobilizaci polské armády. Klíčovou roli sehrál také bleskový úder Luftwaffe, který zcela eliminoval nepřátelské letectvo a omezil sítě štábů a dopravy polské armády.

Stíhačky a bombardéry zasévaly oheň a hrůzu, tankové divize postupovaly vpřed neuvěřitelnou rychlostí a na polském území se záhy „promenádovalo“ 1,5 milionů německých vojáků.

Když se 7. září 4. německá armáda, postupující z Pomořanska, spojila se 3. armádou, která mířila z Východního Pruska, došlo k zablokování gdaňského koridoru. Přístup k moři byl tak pro Poláky uzavřen.

Vzhledem k tomu, že žádná pomoc od Britů ani Francouzů nepřišla, byla již 17. září obklíčena Varšava, která po deseti dnech intenzivního bombardování kapitulovala a 6. října následně celé Polsko.

Nutno dodat, že Němci nebyli jedinými „vetřelci“ na polském území, zemi totiž okupovali také Sověti. Oba státy si tak Polsko rozdělily na dvě části.

Takhle by to šlo

Po rekordním vítězství v Polsku, jenž překvapilo i samotné německé velitele, soustředil Hitler svoji pozornost na sever, a hlavně pak na obsazení Francie. Také v tomto případě měla vyniknout taktika bleskové války.

9. dubna 1940 byla zahájena operace Weserübung, jejíž cílem byla rychlá okupace Dánska a Norska. Dánové nebyli na válečný konflikt vůbec připraveni a během jediného dne se museli smířit s obsazením své země.

Norský odpor byl houževnatější, a tak díky podpoře spojenců statečně vzdorovalo až do 8. června. Současně byl však 10. května „uveden do chodu“ další Blitzkrieg, kdy německá armáda vtrhla do Nizozemska, Belgie a Lucemburska v rámci operačního plánu Fall Gelb.

Nizozemci museli záhy čelit náporu německých výsadkářů, kteří cílili na Rotterdam a současně se také ze všech sil snažili ubránit své opevněné pohraničí. Do toho všeho Luftwaffe nekompromisně bombardovala důležité cíle.

Německá tanková vojska tohoto zmatku využila, pronikla mezerou na jižním křídle a spojila se s výsadkáři v Rotterdamu, a to ještě před pomocí francouzské 7. armády.

Již 15. května byla podepsána nizozemská kapitulace a královna Wilhelmina (1880–1962) společně s celou vládou prchly do Velké Británie.

Nás nezastaví

V Belgii počítala německá armáda s větší mírou odporu, a to zejména v pevnosti Eben-Emael, jež představovala klíčový bod belgického obranného systému.

Ani zde se však Němci nemuseli dlouho zdržovat, a to i přes přítomnost spojeneckých sil, které v Belgii figurovaly.

Klíčovým cílem obrněných divizí Wehrmachtu bylo v tomto tažení překonání zalesněného terénu v Ardenách a následný postup do francouzského Sedanu přes řeku Másu. Německým obrněným jednotkám pod velením Heinze Guderiana se to povedlo bravurně.

K břehům Másy a následně do jižní Belgie a Lucemburska pronikly během pouhých dvou dnů. Nesmírně důležitý přechod řeky Másy se stal další ukázkou síly Blitzkriegu. Guderian zde díky své iniciativě udeřil na nepřítele s podporou Luftwaffe.

Obrana v podobě francouzských děl tak byla umlčena jednak ze vzduchu a zároveň dělostřeleckou palbou. Pěchota tedy mohla v klidu překročit řeku následována ženisty, kteří budovali pontonové mosty.

Po jejich dokončení už přijížděly tanky, které francouzskou obranu definitivně prolomily.

Malé zdržení

Pokračující německé tažení bylo na základě Hitlerova rozkazu překvapivě zastaveno u přístavu Dunkerque. Útok zde mohlo provádět pouze Luftwaffe. Jaké pro to měl „Vůdce“ důvody?

Jednak chtěl, aby stažené německé jednotky útočily na jihu, kde byl zbytek francouzské armády zformován u Sommy. Dále se obával, že tanky neprojedou těžkým terénem ve Flandrech a také si přál doplnit tankové síly.

Každopádně zde došlo mezi 26. květnem až 4. červnem k evakuaci více než 340 tisíc britských a francouzských vojáků. Nebyla to válečná chyba? Toť otázka pro vojenské historiky.

Galský kohout na kolenou

Další německá ofenziva však na sebe nenechala dlouho čekat a 5. června 1940 byly tankové jednotky urychleně přesunuty na jih.

S pouhými padesáti demoralizovanými divizemi proti pětadevadesáti německým divizím zorganizoval francouzský generál Maxime Weygand (1867–1965) poslední obrannou linii na řece Sommě.

Němci ji ale snadno prolomili a mířili dál třemi hlavními směry – přes Normandii do Bretaně, oblastí Champagne za Maginotovu linii a jižně na Lyon. V tu chvíli již však nebyly boje příliš náročné.

Obrněné divize si razily cestu téměř bez zastavení za doprovodu pěchoty při urychlených přesunech o délce 40 až 60 kilometrů denně.

10. června překračuje Wehrmacht Seinu a o dva dny později prohlašuje francouzská vláda Paříž za „otevřené město“, aby předešla jejímu zničení.

22. června pak přistoupila Francie na tvrdé kapitulační podmínky, a to potupně ve stejném vagonu, kde se odehrála německá kapitulace na konci první světové války.

Faktor vítězství

Stejně jako v Polsku tedy taktika bleskové války zabodovala i při tažení do Francie. Úspěch naplno prokázal Guderianovo tvrzení, že tanky musí být nasazeny hromadně.

Němci se tím na rozdíl od Francouzů řídili, a proto slavili triumfální vítězství, přestože 10. května žádnou početní výhodou nedisponovali.

Dominance spočívala v revoluční koncepci taktiky s využitím momentu překvapení, množstvím použitých sil a fascinující rychlostí.

Zastávka na Balkáně

Z dosažených „kořistí“ v Evropě mohl Hitler „skákat radostí“, jeho ambice ale zdaleka nekončily. Nyní se zaměřil na velkého východního rivala v podobě Sovětského svazu, přestože mezi oběma zeměmi platil pakt o vzájemném neútočení.

Plán Barbarossa o invazi na východ se začal rodit již na podzim 1940, jeho realizace se ale musela odložit kvůli pomoci italským spojencům na Balkáně.

Také zde zafungoval Blitzkrieg a Němci zajistili pro svoji říši přístup k velkým potravinovým a surovinovým zdrojům.

Vzhůru na východ

K útoku na Sovětský svaz došlo 22. června 1941. Také na východní frontě měla být použita osvědčená taktika bleskové války, a to se vší krutostí k nepříteli.

Hitler totiž zamýšlel podrobení slovanských národů germánské rase a jejich postupné vymazání ze světové mapy. Němci vytvořili přibližně 3 tisíce kilometrů dlouhou frontu – od Baltského moře k Černému moři.

Na sovětské území vpadly tři armádní skupiny a počáteční úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Již 15. července došlo k obklíčení více než 300 000 sovětských vojáků v prostoru Bialystoku, Minsku a Smolenska.

Sovětský debakl byl zapříčiněn zejména špatným rozmístěním jednotek. Po několikatýdenní pauze pak Němci dobyli také Kyjev a chystali se na Moskvu.

„Kormidlo“ se obrací

Do prvotních úspěchů při dobývání Moskvy zasáhla ruská zima, která Němcům komplikovala další postup. Po několika nezdařených útocích se tak v prosinci 1941 situace obrátila a německá armáda musela poprvé ustupovat.

V květnu 1942 dosáhli nacisté posledního velkého vítězství u Charkova. Poté již následovaly porážky u Stalingradu a zejména u Kursku, po které již Němci definitivně přešli do defenzivy.

Bitva u Kursku byla dle některých historiků největší tankovou bitvou v dějinách – zúčastnilo se jí asi 6000 tanků, dva miliony vojáků a 4000 letadel.

Proč to nevyšlo?

Osvědčený Blitzkrieg na východě tvrdě narazil. Jaké byly příčiny nezdaru? Především podcenění počasí a protivníka, který byl schopen neustále nahrazovat své ztráty.

Překvapením se stalo také nasazení silného sovětského tanku T-34. Dalším faktorem bylo, že pro vedení války na tak velkém území neměli Němci dostatek bojových jednotek, kterým navíc zoufale chyběla mobilita.

Sověti naopak disponovali velkým počtem motorizovaných a tankových divizí s vysokou pohyblivostí a velkou palebnou silou. Paradoxem je, že Sověti dokázali v průběhu války převzít některé prvky Blitzkriegu.

Získali totiž vzdušnou převahu a měli početnější pozemní vojsko. Osvojenou bojovou doktrínou bleskové války tak začali drtit německou defenzivu, a to až do Berlína.