Kdyby věděli, k jakým rozbrojům jejich „zlepšovák“ nakonec povede, možná by si staří Sumerové dvakrát rozmysleli, co strkají do piva. Z brčka, hlavně toho plastového, se během let stane nepřítel lidstva.

Antibrčková kampaň je v plném proudu. Zapojí se do ní kavárenské řetězce, fast foody, hotely i celá města. Hlavně ta americká. Santa Cruz, Seattle, Malibu a jiná.

Na začátku roku 2018 jsou brčka a další jednorázové plastové nádobí z nařízení královny Alžběty II. (1926 – 2022) zakázány i v Buckinghamském paláci a dalších královských sídlech. Na první pohled jednoduchý produkt je zhoubou životního prostředí.

Zvířecí obyvatelé světových oceánů, s plastovými trubičkami zaklesnutými všude možně, by mohli vyprávět. Nebylo tomu ale tak vždycky…

Před plastem zlato

Počátky brčka mají kupříkladu barvu zlata a drahých kamenů, konkrétně lazuritu. Právě z takových materiálů je totiž vyrobené to nejstarší nalezené. Skrývá ho sumerská hrobka, postavená asi 3000 let před naším letopočtem.

Dlouhými, tenkými trubičkami pijí Sumerové pivo, a to proto, aby se vyhnuli zbytkům, které v něm zůstanou po fermentaci. Ne pokaždé jsou samozřejmě zhotovené z tak vzácných materiálů.

Stejnou práci odvede vydlabané dřevo, stébla nejrůznějších rostlin, stvoly pšenice, později i žita. S jejich pomocí se lidé napájejí celá dlouhá staletí. A to až do chvíle, než přijde Marvin Chester Stone (1842–1899) a řekne dost!

Papír, vosk a je to!

Nejrůznějších vynálezů a zlepšováků má činorodý Američan na kontě víc, tenhle mu ale přinese největší slávu a také zisk. Trkne ho to někdy v 80. letech 19. století, když za jednoho horkého dne popíjí svůj oblíbený mátový drink brčkem ze žitných stébel.

Tak jako už tolikrát předtím se mu ale v tekutině rozpadne a navíc jí dodá travnatou pachuť. Muži dojde trpělivost. Chvíli přemýšlí, pak omotá kus papíru kolem tužky, kterou posléze vytáhne a papír slepí.

Později svůj nápad ještě zdokonalí tím, že vnější stranu trubičky navoskuje, aby do sebe nevsákla nápoj a také aby se lepidlo třeba v čistých lihovinách nerozpustilo.

V roce 1888 s tím vším dojde na patentový úřad a brzy na to rozjede ve své továrně hromadnou výrobu. Vynález má úspěch, a to i přesto, že kvůli úzkému otvoru je k dostatečnému osvěžení potřeba použít rovnou dvě brčka naráz.

Ohnout a pít

Žádný nápad ale není tak dokonalý, aby se nedal ještě vylepšit. A přesně to udělá s brčkem ve 30. letech 20. století vynálezce Joseph Friedman (1900–1982), když sleduje, jak jeho dcera bojuje s brčkem, čouhajícím ze sklenice výš, než kam je schopná dosáhnout.

Vezme proto šroub, který do brčka vloží a omotá dentální nití. Tak přijde na svět ono známé ohýbací kolínko. Patentovat si ho Friedman nechá v roce 1937 a mezi prvními ho ocení nemohoucí pacienti v nemocnicích, kteří tak můžou pít, aniž by se museli zvedat.

Popularitě se papírová brčka těší ještě několik dalších desetiletí, než je v 60. letech z trůnu definitivně vyšoupne polypropylen.

Doba plastová

Ten je lehčí, pevnější, odolnější a nakonec i levnější. A tak po papíru brzy neštěkne ani pes. Nastává doba plastová, která ovšem postupně promění planetu v jedno velké umělé smetiště, a tak se horečnatě hledají alternativy.

Na trh dorazí bambusová, kovová i skleněná brčka a do hry se postupně vracejí i ta papírová.