Přijít domů, otočit knoflíkem a za chvíli pocítit příjemné teplo. Tak vypadá optimální představa zimního večera. Děkujeme za ni moderní době? Kupodivu nikoliv.

Ústřední topení ale není novinkou, jak bychom si mohli myslet. Poprvé se objevilo už ve starém Římě. Jeho vynálezcem byl jezdec Gaius Sergius Orata a vybudoval ho v 1. století př. n. l. Tzv.

hypocaustum vyřešil důmyslně, topil v kotelně vedle domu a dovnitř domu pouštěl horký vzduch pod dlážděnou podlahou. Ta byla umístěna na 80 cm vysokých cihlových sloupcích. Do místností se teplo dostávalo dutými cihlami ve stěnách. Údajně dokázalo místnost vytopit i na 30 ºC.

Vynález pro pohodlí

Proudění horkého vzduchu se poté využívá k rozvodu tepla třeba v klášterech. Nejjednodušším systémem je pec umístěná hned pod místností, která zahřívá podlahu. Samozřejmě bylo nutné komínem odvádět spaliny z ohniště.

Nad stropem obytné místnosti vznikl jakýsi primitivní výměník, do něhož proudil čerstvý vzduch a ohříval. Na podobné systémy narazíme třeba na šlechtických hradech už ve 14. století. Smetánka pochopitelně nechce v chladu.

Například následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este (1863–1914) nechá ve svém sídle – zámku Konopiště vybudovat ústřední topení, aby se tu jeho rodině žilo pohodlně.

Teplo přenáší také voda

Skotský mechanik a vynálezce James Watt (1736–1819) dostává nápad, že by se k vytápění dala použít i pára. Vytvoří proto systém trubek, který ji dokáže odvádět rovnou od továrních kotlů. Pára, jež nese teplo, má tlak 0,1-0,2 megapascalu.

Není ovšem jediným médiem pro přenos tepla. Angličané během 19. století zjistí, že pro tento případ dobře poslouží i voda. V USA se záhy objevují litinové radiátory, které se dokonce zdobí a tvoří tak i stylovou součást zařízení místnosti.

Po roce 1900 se s teplovodní otopnou soustavou seznámí i zákazníci v českých zemích.