Známé rčení říká, že jablko nepadá daleko od stromu. V některých rodinách to platí dokonce i o způsobu smrti.

Američanka Sylvia Plathová (1932-1963) patří k nejvlivnějších spisovatelkám minulého století.

Je považována za legendu, její částečně autobiografické dílo Pod skleněným zvonem je povinnou četbou každé správné básnířky a její hrob je poutním místem mladých spisovatelů a intelektuálů.

Sebevražda jako řešení

Celý život trpí klinickou depresí. Těžko se vyrovnává se smrtí otce, potratem i nevěrou manžela, britského básníka Teda Hughese (1956–1963), se kterým má dvě děti. Své problémy se navíc celý život pokouší řešit sebevraždou.

Tu se naláduje prášky, tu sjede s autem do řeky a počátkem roku 1963 přizná svému lékaři a blízkému příteli Dr. Johnovi Horderovi: „Už půl roku se mi v hlavě neustále honí sebevražedné myšlenky.

Skoro nejsem schopná běžného každodenního života.“ Horder se ji marně snaží dostat do nemocnice, a nakonec jí alespoň zařídí každodenní návštěvu ošetřovatelky, která jí má pomoci s dětmi.

Sylvia bojuje s nespavostí, každou noc se láduje prášky na spaní, přesto spí jen málo a budí se brzy.

Ráno 11. února 1963 vstane, důkladně ucpe mokrými ručníky dveře mezi kuchyní a dětským pokojem, kde spí dvouletá dcera Frieda (*1960) a roční syn Nicholas (1962-2009). Pak pustí plyn a strčí hlavu do trouby. Když se do domu dostane ošetřovatelka je už básnířka mrtvá.

Ani ryby mu nepomohou

Zatímco dcera se vydá v jejích stopách jako básnířka, syn se to snaží vzít úplně opačným směrem. Žádné básničky, žádná literatura. Vystuduje zoologii se specializací na ryby.

Šest let pracuje na Aljašce v terénu, poté se vrátí do školy a přihodí ještě titul z biologie. Stává se jedním z největších expertů na ekologii lososovitých proudů a mluví se oněm jako prominentním aljašském biologovi. O své rodině se však bavit odmítá:

„Kdykoli jsem mu volal, že bych o něm a jeho rodičích napsal, odmítal to, s tím, že to není dobrý nápad,“ vzpomíná reportér Dermot Cole. Minulosti přesto uniknout nedokáže. Bojuje s depresemi stejně jako jeho matka. Bojuje statečně.

Nikdy se neožení a nemá děti, aby je snad neohrozil stejným osudem. Intenzivně se věnuje terapii pomocí mnoha koníčků. Pracuje se dřevem, jezdí na kole, zahradničí, peče pekanové koláče, vytváří keramiku.

Je mu 47, když bitvu s depresí navzdory všemu nakonec prohraje a 16. března 2009 se oběsí ve svém domě ve Fairbanksu na Aljašce. Když ho jeho přítelkyně najde, není mu už pomoci.