Vnímání patogenů a chorob pouze jako našich „nepřátel“ je limitující. Podle lékaře Sharona Moalema se většina známých nemocí, od cukrovky po cystickou fibrózu, objevila u lidí z velmi dobrých důvodů.

V jistém bodě vývoje člověka pomohly našim předkům přežít nástrahy života. Jak může být diabetes vedlejším produktem mechanismu, který pomohl lidem přežít dobu ledovou? Proč Asiaté nedokážou vypít tolik alkoholu jako Evropané?

Alespoň jednou za život si každý z nás položil otázku: Proč vlastně existují nejrůznější nemoci? Chtěla to tak evoluce? Má to svůj opodstatněný důvod? Je možnost, že díky některým chorobám a infekcím člověk dokonce žije déle a zdravěji?

Podle Dr. Sharona Moalema, Ph.D., má evoluce v oblibě genetické znaky, které přispívají k našemu přežití a rozmnožování, a naopak nerada atributy, které nás oslabují či ohrožují na zdraví. To lze shrnout do dvou slov – přirozený výběr.

Ten funguje na zcela jednoduchém principu: gen, jenž svým působením snižuje pravděpodobnost organismu na přežití či reprodukci, se nepřenáší dál z generace na generaci, přičemž osobám s tímto genem se snižuje šance na přežití.

V případě že daný gen začne vykazovat vlastnost, díky které se jedinec snáze přizpůsobí například měnícímu se prostředí a reprodukčním nárokům, pak se gen může přenést i na další potomky.

Jak to vše souvisí s dědičností a je možné, že mají některé dědičné genetické poruchy své opodstatnění?

Všeho moc škodí

V roce 1865 byla poprvé popsána nemoc označovaná jako hemochromatóza, což je dědičná choroba narušující metabolizaci železa v těle – tělo je skálopevně přesvědčeno, že železa není nikdy dost, a tak jej v sobě neustále hromadí.

Z dlouhodobého hlediska může tato diagnóza znamenat i smrt. Postupem času mohou v důsledku nemoci selhat játra, objevit se příznaky cukrovky, artritidy, neplodnosti či psychických poruch, v té horší variantě i rakoviny.

V roce 1996 byl poprvé izolován gen hemochromatózy, díky čemuž bylo zjištěno, že se vůbec nejedná o vzácné onemocnění, jak se odborníci domnívali, nýbrž patří mezi nejběžnější genetické varianty u jedinců západoevropského původu.

U Západoevropanů je pravděpodobnost jedna ku třem až jedna ku čtyřem, že jsou nositeli minimálně jedné kopie genu hemochromatózy. Jak je možné, že je z evolučního hlediska po tomto genu taková „poptávka“?

Makrofágy – policejní vozy imunitního systému

Profesor Eugene D. Weinberg v roce 1952 prokázal, že dostatečný přísun železa umožňuje téměř všem bakteriím prakticky neomezený růst.

„Dalo by se tedy předpokládat, že lidé trpící hemochromatózou musí být se vším tím železem v těle učiněnými magnety na infekce, zvláště pak na mor,“ píše ve své knize Zdraví zabíjí Sharon Moalem.

Je sice pravda, že u pacientů s hemochromatózou dochází k distribuci přebytečného železa po těle, avšak nikoli po celém těle – o přísun železa je ochuzen jeden druh bílých krvinek, tzv. makrofágy. Makrofágy lidí netrpících hemochromatózou mají železa dostatek.

„Takže když normální makrofág pozře původce infekční choroby, aby ochránil tělo, mimoděk mu poslouží jako trojský kůň a poskytne mu železo, které tento původce potřebuje k růstu,“ popisuje Moelem.

Lékař vysvětluje, že schopnost využít železo v makrofázích je v zásadě důvod, proč jsou některé vnitrobuněčné infekce smrtící a jiné neškodné.

„Čím déle dokáže náš imunitní systém infekci tlumit a bránit ji v rozšíření, tím lepší zbraně, například protilátky, proti ní může vyvinout,“ podotknul.

Když jsou makrofágy chudé na železo, jako je tomu například u jedinců s hemochromatózou, vykazují jednu výhodu – původce nemoci nejen izolují od zbytku těla, ale navíc je i vyhladoví k smrti.

Z historického hlediska tak hemochromatóza zřejmě chránila své nositele proti moru, neboť morové bakterie neměly její vinou dostatek železa potřebné k zhoubnému bujení.

Hemochromatóza není jedinou dědičnou genetickou chorobou, jež nabízí ochranu před jinými hrozbami, druhou nejběžnější genetickou nemocí u Evropanů je cystická fibróza.