Po prkenných schodech Staronové synagogy v Praze se pomalu vlečou tři muži. Na první pohled je vidět, že se na půdu snaží dostat obrovské břemeno. Ztěžka jej položí do prachu mezi staré trámy. Z látky, do které je cosi zabaleno, hledí spící hliněná tvář…

Takhle nějak by podle pověsti mohlo vypadat ukrývání legendárního pražského golema. Je však na celé události něco pravdy? Možná ano! Co mohlo být předobrazem středověké pověsti, kterou dodnes zná každý Pražan? Vysvětlení se nabízí hned několik.

Příběh rabiho Löwa

Pražský rabín Jehuda Löw ben Becalel (1525–1609) se na sklonku života již necítí na namáhavou fyzickou práci. Kromě toho pražské židovské ghetto sužují neustálé výpady křesťanů, kterým Židé nejsou po chuti.

Že sám své souvěrce neubrání, to je mu jasné. Rozhodne se proto, že se uchýlí k magii. Z hlíny vytvoří obrovskou sochu muže, kterého za pomoci tajemného obřadu pod rouškou tmy přivede k životu. Svého golema pojmenuje Josef a sdělí mu, že má pro něj práci.

Golem se uvádí do pohybu tak, že mu jeho majitel vloží do úst šém, což je velmi pravděpodobně magický svitek. Dokud mu jej opět nevyjme, musí jej golem ve všem poslouchat a poctivě pracovat. Jakmile je však šému zbaven, stává se opět neživým a odpočívá.

Nošení magického svitku v ústech je také důvod, proč je rabínův sluha Josef němý. V práci mu to však nikterak nepřekáží.

Stane se strážcem ulic židovského ghetta a zakrátko si každý, kdo by ve čtvrti chtěl provádět výtržnosti, rozmyslí, zda mu to skutečně stojí za to.

Každé kouzlo má svou cenu

Rabín Löw je zpočátku ze svého nemluvného sluhy nadšený, protože mu je opravdu velkou pomocí. Říká se ale, že každý, kdo si zahrává s magií, na to nakonec doplatí. A tak tomu ani v jeho případě nebylo jinak.

Jednoho dne se stane, že se rabínova jediná dcera velmi rozstoná. Ustaraný otec stráví celý den u jejího lůžka a večer nerad odchází do synagogy na pobožnost. V rozčilení však před odchodem zapomene golemovi vyjmout magický šém.

Je ale zrovna pátek a po západu slunce Židé obvykle vítají následující den. To je sobota, o které nikdy nepracují, ale věnují ji modlitbám a času strávenému s rodinou. Golem má však stále v ústech svůj šém, a tak nemůže o šabatu odpočívat.

Kromě toho nemá přidělenu žádnou užitečnou práci, a tak ze zlosti a nudy začne demolovat všechno, co mu přijde pod ruku.

Vyděšená služebná musí nakonec doběhnout do synagogy pro rabína, který přeruší bohoslužbu a s nasazením vlastního života golemovi šém vytrhne z úst. Pro jistotu se jej rozhodne již nikdy neprobudit a se svými učedníky ho raději dobře ukryje.

Pravda ukrytá na půdě

Tady končí pověsti a nastupuje reálné pátrání po tom, zda mohl pražský golem skutečně existovat. Pro začátek je nutno zmínit, že na půdu Staronové synagogy je ještě dvě století po údajném ukrytí golema zakázán vstup.

V 18. století jej poruší vrchní pražský rabín Ezechiel Landau (1713–1793). Co při své návštěvě podkroví zjistí, to však podle dobových záznamů nikomu nesdělí. Říká se ale, že se odtamtud vrátil vyděšený a bílý jako stěna.

Kolem roku 1915 začne po tajemném obrovi pátrat novinář Egon Erwin Kisch (1885–1948), avšak po důkladném propátrání půdy synagogy konstatuje, že žádného golema nenalezl. Znamená to tedy, že je celý příběh vymyšlený?

Praotec robotů

Jedno z možných vysvětlení starého příběhu o golemovi pracuje s možností, že rabín Löw sice golema skutečně vytvořil, nejednalo se však o jakési nelidské monstrum, ale stroj určený k pomoci v domácnosti.

Golem by tak mohl být například dřevěná mechanická figura nebo pouze nějaký „robot“. Tomu ostatně nasvědčují dvě jiné pověsti.

První pochází z 11. století a podle ní si židovský učenec Ibn Gabriel sestrojil golema, kvůli čemuž byl obviněn z čarodějnictví. Musel jej pak před soudem rozebrat a ukázat, že se skutečně jedná o jakéhosi primitivního robota.

Druhá pověst praví, že rabín Löw se stýkal s císařem Rudolfem II. (1552–1612), kterému ukazoval vlastnoručně vytvořené stroje, usnadňující každodenní život, mechanické tikající hodiny, a dokonce mluvící figuríny.

Pokud by to byla skutečně pravda, znamenalo by to, že pražský golem mohl skutečně existovat. Důkazy ale scházejí.

Golem s handicapem

Existuje však daleko prozaičtější a pravděpodobnější vysvětlení toho, jak to s golemem bylo. Slovo „golem“ se totiž v hebrejštině nepoužívá jen pro umělého člověka. Další významy mohou být „člověk mdlého charakteru“, případně dokonce „blázen“.

Golem tak mohl být člověk z masa a kostí, ovšem stižený určitou poruchou osobnosti či postižením.

Mohlo by se tak jednat například o člověka s Downovým syndromem, protože ti jsou specifičtí především svým neobvyklým vzhledem, který mohl ve středověkých lidech vyvolávat dojem, že postižený není příslušník lidského druhu.

Možná ještě pravděpodobnější se jeví varianta, že golem byl někdo trpící epilepsií. Odpovídalo by to záchvatu, ve kterém golem ničil vše kolem sebe.

Kromě toho lék na epilepsii je již v 16. století dostupný a rabín Löw jej vzhledem ke svému vzdělání nejspíše zná. Onen magický šém, vkládaný do úst, tak může být právě tento medikament. Jenže jak tohle všechno pasuje na prastarý příběh?

Rozuzlení je prosté

Rabín Löw má sluhu, trpícího epilepsií, kterému pravidelně podává léky, jež jeho záchvaty tiší. Sluha mu pomáhá udržovat pořádek v ghettu a vykonává drobné práce kolem synagogy. Jednou však dostane nezvladatelný záchvat.

Rabín se jej pokusí zachránit podáním dalšího léku, avšak jeho pomocník přesto umírá. Jeho tělo pak duchovní se svými učedníky ukryje na půdě, nejspíš ze strachu, aby smrt sluhy v jeho domě nepobouřila křesťany a nevyvolala další vlnu jejich útoků na ghetto.

Takhle nějak by mohly události v Praze 16. století vypadat ve skutečnosti. Neexistuje však pochopitelně nic, co by tuto teorii nezvratně potvrdilo. A tak si příběh pražského golema i nadále uchová alespoň část svého tajemství.