Nacistické Německo využívalo pro svou protižidovskou i další propagandu, zejména tu o nadřazenosti árijské rasy, především tisk. Filmy ale nezůstávaly stranou.

V několika z nich vylíčili árijskou rasu jako jedinou s právem na existenci a vyzdvihovali ji v tom nejlepším světle.

A za těmito propagandistickými filmy stála vesměs jediná žena. Vrchní nacistická režisérka, která si, dokud se nezačala válka obracet, užívala prominentního života. Helene Amalie „Leni“ Riefenstahlová.

OD TANEČNICE K HEREČCE A REŽISÉRCE

Riefenstahlová byla talentovaná plavkyně a výtvarnice, v dětství se také zajímala o tanec, chodila na lekce a vystupovala po celé Evropě.

Poté, co v roce 1924 spatřila propagační plakát k filmu Hora osudu, stala se herečkou a v letech 1925-1929 hrála v pěti úspěšných filmech. Poté se dala na režisérskou dráhu a v době existence Výmarské republiky byla jednou z opravdu mála německých režisérek.

Ve 30. letech 20. století režírovala nacistické propagandistické filmy Triumph des Willens a Olympia, které vzbudily celosvětovou pozornost a uznání.

Tyto filmy jsou všeobecně považovány za dva z nejúčinnějších a technicky nejinovativnějších propagandistických filmů, jaké kdy byly natočeny. Adolf Hitler s Riefenstahlovou úzce spolupracoval při natáčení nejméně tří významných nacistických filmů.

PŘÁTELSTVÍ S HITLEREM JÍ NAVŽDY ZNIČILO POVĚST

Po válce byla však za svou účast na nacistické propagandě zatčena.

Spisovatel Budd Schulberg, který v té době pracoval pro americkou zpravodajskou službu, dostal rozkaz zatknout Riefenstahlovou na její chatě v Kitzbühelu, údajně proto, aby identifikovala nacistické válečné zločince na německých filmových záběrech, které krátce po válce získala spojenecká vojska.

Riefenstahlová mu řekla, že nevěděla o skutečné povaze koncentračních táborů a dalších nacistických zvěrstev. Schulberg o tom později řekl, že Riefenstahlová mu předložila stokrát ohranou písničkou o apolitičnosti a nevědomosti.

Riefenstahlová uvedla, že byla fascinována nacisty, ale zároveň byla naivní a nevěděla o válečných zločinech. V letech 1945 až 1948 byla držena v různých vězeňských táborech po celém Německu. Nějakou dobu byla také v domácím vězení.

Poválečné německé úřady ji čtyřikrát soudily a nakonec ji shledaly vinnou za spolupráci s nacisty. Nikdy sice nebyla oficiální členkou nacistické strany, ale její role v nacistické propagandě byla poměrně značná.

V průběhu let však podala a vyhrála více než padesát žalob za pomluvu proti lidem, kteří ji obvinili ze spoluúčasti na nacistických zločinech.

Později uvedla, že nejvíce v životě lituje právě setkání s Hitlerem, a prohlásila: „Byla to největší katastrofa mého života. Až do mé smrti budou lidé říkat: ‚Leni je nacistka‘, a já budu říkat:

‚Ale co jsem udělala?“ Krátce před svou smrtí v roce 2003 poskytla rozhovor BBC, ve kterém shrnula své počáteční tíhnutí k Hitlerovi takto: „Byla jsem jednou z milionů lidí, kteří si mysleli, že Hitler má všechny odpovědi. Viděli jsme jen dobré věci, nevěděli jsme, že přijdou špatné.“