Po 15. březnu 1939 se v okupovaném Protektorátu Čechy a Morava spousta mladých mužů odmítá smířit se situací. „Svoji vlast chceme bránit,“ shodují se. Ačkoli se třeba nikdy politicky neangažovali, nehodlají zemi jen tak naservírovat tomu pánovi s knírkem…

Jak ale bojovat za domovinu, která už je součástí Hitlerovy třetí říše? „Jedinou cestou je utéct a připojit se k zahraničním jednotkám,“ honí se v létě roku 1939 hlavou strážmistra Václava Krymláka (1912–před r.

1968) ze stanice Horka u Staré Paky. 7. srpna 1939 prchá do Polska a odtud na Střední východ. Do zahraniční armády rukuje v dnešní izraelské Haifě (tehdy Britský mandát Palestina) a dostává se do RAF, britského Královského letectva.

Podobně dramaticky jako on utíká z okupované vlasti spousta dalších mužů, kteří považují obranu vlasti za svoji povinnost.

Pomoc s oříšky

Události v Evropě dostávají rychlý spád. Německý vůdce Adolf Hitler (1889–1945) si podmaňuje Polsko, Holandsko i Belgii. Francouzi ale nechtějí dát svou kůži lacino. Bojují a po jejich boku už jdou do války i první uprchlí Čechoslováci.

Během bojů na řece Loiře Francouzům sekunduje 2. československý pluk. Pomáhá přes 170 československých pilotů a pozemního personálu. Po kapitulaci Francie 22. června 1940 přichází obrovské zklamání. Už podruhé se stát Hitlerovou kořistí? To ne!

„My jsme v těch dnech prožívali chvíle skoro až zoufalé, šlo nám tu vojensky o všechno,“ píše o tehdejší situaci prezident Edvard Beneš (1884–1948) ve svých Pamětech.

Československé vojsko je pro něj mimořádně důležité, chce proto vyjednat přesun našich mužů do Anglie. Snaží se i sami vojáci.

„Nějaký Jarda z Prostějova sehnal Holanďana, který byl ochoten nás přepravit menší nákladní lodí od burských oříšků do Anglie,“ líčí budoucí úspěšný letec RAF Stanislav Rejthar (1911–1977).

V Londýně se jedná

Odplutí už je riskantní akcí, platí totiž zákaz opustit francouzské přístavy. Němci mohou přijet kdykoli. Během plavby do Anglie nikdo nesmí z podpalubí, aby nacisté neviděli skutečné osádky lodí a nebombardovali je. I tak ale potopí několik plavidel.

Zatímco Britové vítají v přístavech připlouvající vojenské posily, v Londýně se horečně jedná. Formuje se zde naše exilová vláda.

Původní organizace Československý národní výbor se mění v Prozatímní státní zřízení, které zahrnuje prezidenta, vládu a Státní radu (parlament).

Edvard Beneš 9. července 1940 oznamuje tento přerod britskému ministrovi zahraničních věcí lordu Halifaxovi (1881–1959). O devět dní později dostává odpověď, že Británie naši exilovou vládu uznává.

Posily jako na zavolanou

Pracovní náplní nové exilové vlády se stává hlavně organizace našich vojenských jednotek, které se připojují ke Spojencům. Už 26. srpna 1940 díky tomu vstupují první českoslovenští letci do akce pod křídly RAF. Jako první míří do vzduchu 310. čs.

stíhací peruť. „Kdyby tehdy Češi a Poláci nepomohli Royal Air Force, nevyhráli bychom bitvu o Británii,“ říká po letech její britský spoluvelitel George Blackwood (1909–1997).

Dalším velitelem je Čech Alexander Hess (1898–1981). Blackwood nepřehání, protože bitva se v srpnu 1940 ocitá v kritickém bodě. Britové čelí prakticky nepřetržitému bombardování německého lutwaffe. Potýkají se s nedostatkem pilotů.

Spoustu jich ztratili ve Francii a Čechoslováci a Poláci proto přicházejí jako na zavolanou…