Praha je onoho 11. června 1881 ve slavnostním. Na počest návštěvy korunního prince Rudolfa poprvé otevírá své brány Národní divadlo. Aristokrat shlédne premiéru opery Libuše.

Měsíc po slavnostní ceremonii ale přichází šok – Zlatá kaplička, jak se občas divadlu přezdívá, vyhoří a stává se z ní ruina!

Na ten okamžik čekají snad všechny generace, ostatně velká část obyvatel si odtrhává od pusy, jen aby mohla přispět na stavbu prvního českého kamenného divadla. Realizace trvá neúnosně dlouho, nakonec ale všem vyrazí dech! Budova však zdobí Prahu jen pár týdnů…

Čekání, které se vyplatí

Vraťme se ale do doby, kdy na dnešním Smetanově nábřeží stojí jen stará solnice, tedy budova na skladování soli. Píše se rok 1844 a vlastenci v čele s Františkem Palackým (1798–1876) živí myšlenky na ryze českou kulturní oázu.

Záhy zpracují žádost, na jejíž potvrzení se čeká dlouhých sedm let. Jen pro představu – během této doby vystřídá na trůně František Josef I. (1830–1916) Ferdinanda V. (1793–1875) a Evropou projede vlna revolucí.

Začátkem 50. let ale startují první sbírky na nové divadlo, Češi sice mají hluboko do kapsy, ale podílet se na něčem velkém chtějí všichni. Do plechových pokladniček tak přispívají staré babičky, hraběcí rodiny i umounění rolníci.

V zápisech je rovněž uveden jakýsi žebrák, který spolku věnuje dva krejcary! Mezi další „investory“ se zařadí sám císař František Josef I., jenž Čechům zašle 5 tisíc zlatých. Díky všem darům, je zakoupen pozemek se zmíněnou solnicí.

Národ sobě

První plody přichází začátkem 60. let, konkrétně 18. listopadu 1862, kdy je otevřena budova Prozatímního divadla. Tu stavitelé dokončí během šesti měsíců.

Už v roce 1865 ale přistává na stole architekta Josefa Zítka (1832–1909) nabídka na navržení hlavní budovy. Třiatřicetiletý muž kývne a načrtne monumentální a reprezentativní budovu. Po třech letech, 16. května 1868, plní davy ulice Prahy.

Na vině je položení základního kamene Národního divadla! První přicestuje z Radhoště, druhý z Řípu. Ani jeden však Zítkovi nevyhovuje, protože chce do kamene udělat schránku pro budoucí generace. Ideální kandidát přichází z „nevýznamných“ Louňovic u Prahy.

Zítek do kamene vloží listiny, dobový tisk a také několik kamínků z vězení mistra Jana Husa. Ceremonie se nakonec zúčastní přes sto tisíc lidí a veselí trvá na tři dny!

Přijede princ!

Jenže slavnost, na níž řeční Bedřich Smetana (1824–1884) či František Ladislav Rieger (1818–1903), je pouhým začátkem dlouhého martyria. Stavba se totiž protahuje a až po dlouhých deseti letech získává divadlo střechu.

Mezitím ale vrcholí výzdoba interiéru, na níž je zobrazena slovanská historie a mytologie. Podílí se na ní výkvět tehdejších umělců jako například Mikoláš Aleš (1852–1913), Josef Václav Myslbek (1848–1922) či Bohuslav Schnirch (1845–1901).

Po 12 letech nastává rozhodující okamžik. Uprostřed léta 11. června 1881 navštěvuje Prahu korunní princ Rudolf (1858–1889). A Češi na jeho počest otevřou své Národní divadlo. Jenže jakoby Rudolfa i divadlo spojoval smutný osud.

Zatímco jediný syn Františka Josefa I. si v roce 1889 prožene hlavou kulku, na českou chloubu čeká ohnivé peklo. Po premiéře Smetanovy Libuše následuje ještě 11 představení, poté je divadlo uzavřeno kvůli dokončovacím pracím.

Kdo za to může?

Na střeše například pobíhají dva klempíři a instalují hromosvod. Na kalendáři bychom nalistovali datum 12. srpna 1881. S největší pravděpodobností vysypou žhavý obsah kamen do měděného okapu a odejdou.

Ve vzduchu je totiž cítit déšť, a tak se domnívají, že uhlíky budou rychle uhašeny. Jenže od žhavého chytá dřevěné bednění. Jako první si dýmu všímá kolemjdoucí hasič. Je krátce po půl páté a Prahu čeká krušný závěr dne.

„Hoří, hoří, hoří,“ křičí snad všichni v okolí a vydávají se na pomoc. To se později ukáže jako neprozíravé, protože neprofesionální zásah obyčejných lidí způsobí více škody než užitku. Pravdou ale je, že požár zachvátí střechu. Nepomáhá ani silný vítr.

Po pár desítkách minut přichází nevyhnutelné, neblýskaný lustr padá do hlediště a bere s sebou i velkou část střechy. Hasičům se sice podaří zachránit vedlejší budovu Prozatímního divadla a řadu cenných děl, z Národního divadla je ale doutnající ruina.

Kvůli národnostním sporům Češi okamžitě ukazují na Němce. Moc tomu nepomůže ani fakt, že oba zaměstnanci, kteří pracovali na střeše, jsou z německé firmy. Okolo požáru ale koluje řada podivností, například krátce před katastrofou poklesne tlak v potrubí. Nefunguje ani železná opona, která měla být v případě ohně spuštěna.

Znovu Libuše

Opařený národ ale nehází flintu do žita, během dvou měsíců dokáže vybrat téměř milion zlatých! S pomocí znovu přispěchá i mocnář František Josef I. Ruku k dílu přidává skladatel Smetana, ten už je zcela postižený hluchotou, i přesto objíždí města a koncertuje.

Kvůli sporům mezi vlastenci ale původní architekt Zítek odmítne podíl na rekonstrukci. „Do budovy už nikdy nevkročím,“ vyhrožuje dokonce po jedné ze schůzek. Práce se nakonec zhostí Josef Schulz (1840–1917).

Musí vzniknout také nová opona, protože původní od Františka Ženíška (1849–1916) spolykají plameny. Soutěž nakonec vyhrává Vojtěch Hynais (1854–1925).

Je až zarážející, jak rychle divadlo vstane z popela, protože 18. listopadu 1883 ho opět otevírá Libuše a její těžce nemocný autor sedí v hledišti.

Otevření č. 3

Od té chvíle patří Národní divadlo mezi české klenoty, na něž jsou obyvatelé právem pyšní. Na druhou stranu si Zlatá kaplička zažije pár ostudných chvilek.

Do centra dění se dostává v roce 1942. Krátce po atentátu na Reinharda Heydricha (1904–1942) naženou nacistické špičky do divadla české herce v čele s Vlastou Burianem (1891–1962) či Lídou Baarovou (1914–2000).

Celebrity musí událost veřejně odsoudit, dokonce existuje snímek hajlujících herců.

Podobná situace, i když ne tolik vyhrocená, nastává v lednu 1977. Tentokrát je v hlavní roli Charta 77. Divadelníci mají svým příchodem vyjádřit nesouhlas s touto občanskou iniciativou.

V hledišti bychom našli Jana Wericha (1905–1980), Miloše Kopeckého (1922–1996) či Stellu Zázvorkovou (1922–2005). Nutno dodat, že většina z nich o původním záměru nevěděla. Pár měsíců po smutném dostaveníčku je Národní divadlo na sedm let uzavřeno.

V blízkém prostranství totiž vyrůstá budova Nové scény. Dílo Karla Pragera (1923–2001) se na sebe strhává pozornost díky prosklené fasádě, oficiální otevření přichází zase 18. listopadu, tentokrát však 1983.