Velkopanská politika katolických Habsburků versus protestantská nezávislost řady říšských knížat a měst. Evropa v první čtvrtině 17. století připomíná sud s prachem. Kdo ho podpálí?
Současný britský historik Geoffrey Parker hledá příčiny tehdejšího napětí hlavně v kritické náboženské situaci v Německu a habsburských dědičných zemích. Český dějepisec Radek Fukala to ale vidí v širších souvislostech:
„Lokálních střetů, souvisejících s českým stavovským povstáním, bylo více a odehrávaly se mimo říšské území.“ Nakonec jsou to ale Češi, kdo skutečně 23. května 1618 vyhozením místodržících z oken Pražského hradu zapálí pomyslný doutnák, který způsobí požár v celé Evropě, známý jako třicetiletá válka.
Horlivost nestačí
Rakouští Habsburkové, zastoupení císařem Ferdinandem II. Štýrským (1578–1637) a štědře podporovaní svými španělskými příbuznými, chtějí ovládat kontinent, což Francouzi obklopeni habsburským územím snášejí jenom se skřípěním zubů.
Silné moci katolíků se obává i dánský král Kristián IV. (1577–1648), a proto roku 1625 vstupuje do války proti Katolické lize (spolek katolických států, založený v Říši roku 1609). Má finanční podporu Francouzů, Nizozemců i Angličanů.
Jenže jenom jeho horlivost nestačí. V bojích přichází o některá území, jako jsou Šlesvicko a Holštýnsko, a tak mu nezbude, než roku 1629 přistoupit v Lübecku na mír. Stahuje se z evropské scény, odměnou za to dostane zpátky území, která pozbyl.
Děvky nestrpí
Evropští protestanti nyní spoléhají na dalšího luterána ve víru třicetileté války, švédského krále Gustava II. Adolfa (1594–1632), jemuž se přezdívá „Lev ze severu“.
Tento cholerik se dokáže snadno rozčílit, ale zároveň je to i muž, který umí postupovat velice uvážlivě. Druhou vlastnost ve své vojenské kariéře vrchovatě zúročí. Na vojáky působí svojí autoritou, nepotrpí si na okázalost.
Nechává se od podřízených oslovovat „kamrat“ (švédsky „přítel“). Reformuje tehdejší švédskou armádu, která má sice brannou povinnost pro všechny muže, jenže je značně podfinancovaná. Upraví délku trvání vojenské služby na 24 let a přikazuje:
„Na vojnu půjde jeden muž z deseti, zbylých devět bude platit daně, pro získání prostředků na výzbroj.“ Reorganizuje celou vojenskou strukturu i velení. „Děvky tu nestrpím,“ zakazuje mužstvu oblíbenou kratochvíli. Zato svým vojákům povoluje, že je mohou doprovázet manželky.
Tvrdá kázeň
„Chovejte se jako skuteční křesťané,“ klade Gustav II. Adolf mužstvu na srdce a každý výstřelek proti kázni přísně trestá. „Souboje vám jednou provždy zakazuji,“ nechává se slyšet. Za porušení pravidel můžou vojáci klidně i viset.
Na druhou stranu král ale podporuje jejich sebevědomí. Stávají se skutečnou elitou a vynikají mimořádnou disciplínou.
Velký důraz Gustav II. Adolf klade na výcvik, učí muže spolupracovat napříč různými druhy jednotek od mušketýrů, kopiníků přes dělostřelectvo a jezdectvo. Všechny změny mají pozitivní vliv na jejich bojeschopnost i spokojenost.
Musí je zaměstnat
Jaké jsou motivy „Lva ze severu“ pro vstup do třicetileté války?
Kromě obhajoby protestantské víry, kterou vyznává, chce Gustav II. Adolf výbojem proměnit tehdy poměrně chudé Švédsko v ekonomickou velmoc tím, že obsadí pobřeží Baltského moře a dostane pod svoji kontrolu obchod mezi Ruskem a zbytkem Evropy.
Dalším jeho důvodem je nutnost dát armádě nový úkol. „Když vstupovalo Švédsko do války, právě ukončilo vojenskou kampaň v Prusku.
Bylo zapotřebí naverbované vojáky okamžitě zaměstnat, protože nemohli být dlouho vydržováni a placeni bez boje,“ vysvětluje Radek Fukala.
Během válek Švédové armádu financují ze zisků z dobytých území, proto je potřeba vojáky co nejrychleji někam poslat, aby to stát nic nestálo…
Pomoc nepřijde včas
Pověstnou poslední kapkou, která Gustava II. Adolfa dožene ke vstupu do války, se stává okamžik, kdy se císaři Ferdinandovi II. v létě roku 1630 postaví protestantští magdeburští měšťané a situace pro ně nevypadá růžově.
Švédský král 6. července 1630 přistává s 13 000 vojáky v německém Peenemünde. Magdeburští doufají, že jim přijde včas na pomoc. Nedočkají se. Gustav II. Adolf postupuje ze severu, snaží se dobýt maximum měst, najít si další spojence a vytvořit si zázemí. Magdeburk mezitím 20. května 1631 padne.
