„Jestli z toho chaosu vyjdeme zdrávi, bude to zázrak,“ otočí se král ke svému ministrovi ve chvíli, kdy se torpédoborec Dubrovník přibližuje k přístavu v Marseille na jihu Francie. Tuší zradu. Odjakživa se bál čísla 9. A dnes kalendář ukazuje právě 9. října 1934…

„Odevzdávám se osudu,“ pokrčí rameny jugoslávský král Alexandr I. Karađorđević (1888–1934), když se 4. října 1934 naloďuje v přístavu Boka Kotorska (dnes v Černé Hoře) společně se svojí chotí, rumunskou princeznou Marií (1900–1961), na torpédoborec Dubrovník.

Moře je nezvykle bouřlivé. Marie trpí mořskou nemocí. „Dám raději přednost cestě po souši,“ rozhodne se nakonec královna využít pohodlí a luxusu Orient Expressu. „Dobře.

Váš vagon připojíme v Dijonu ke královskému vlaku,“ souhlasí král a na cestu po moři se vydává bez ní. Marie netuší, že díky tomu unikne smrti. Královské plavidlo obepluje Itálii.

Společně s jugoslávským ministrem zahraničí Bogoljubem Jevtićem (1886–1960) připlouvá Alexandr 9. října 1934 do francouzského přístavu v Marseille.

Salvy na uvítanou

„Mohl byste přistát na námořní základně v Toulouse,“ nabízejí mu organizátoři cesty. Alexandr I. ale odmítá. Nechce rušit domluvený program, přestože přístav v Marseille patří mezi nebezpečné lokality. Pro hlavu státu je zde nachystáno velkolepé uvítání.

Plavidlo Dubrovník do přístavu provází 20 lodí od torpédoborce přes křižníky až po ponorky. Při jeho vplutí se ozve 21 slavnostních salv. Potom král přestoupí z lodi do hlídkového člunu.

Přesně v 16 hodin se 9. října 1934 vylodí u můstku ve starém marseilleském přístavu. Na jedné straně kotví ponorka Nautilus, na druhé Rubis. Zatažené nebe křižují hydroplány. „Hurá,“ vykřikují námořníci na uvítanou.

Odmítne neprůstřelnou vestu

Králi vyjde vstříc francouzský ministr zahraničí Louis Barthou, elegantně oblečený v žaketu a s cylindrem na hlavě. Alexandr má na sobě admirálskou uniformu, opatřenou červenou stužkou Čestné legie. U boku se mu houpe zlatý meč, hlavu zdobí dvourohý klobouk.

Jsou dvě minuty po 16. hodině, když zazní fanfáry. Ovace davu jsou ovšem silnější než hudba vojenské kapely. Probíhá přehlídka 142. roty alpské pěchoty a také pluku marocké koloniální pěchoty. Nechybí spousta filmařů a fotografů.

„Měl byste si vzít neprůstřelnou vestu,“ naléhá na jugoslávského panovníka jeho ochranka. „Vyloučeno. Francouzi jsou přece moji přátelé,“ odmítne. „No ano, jedu k přátelům, ale jistě tu budou i někteří moji nepřátelé,“ poznamená pak tiše pro sebe.

Navenek však nedává nic najevo. Usmívá se vstříc fotoaparátům i kamerám. Ti pozornější z filmařů a fotografů si ale všimnou, že oči za skřipcem jsou ostražité a rty mají sice zdvižené koutky, ale chvějí se strachem.

Oběť má na dosah

Nejprve z přístavu vyráží v čele průvodu hlídka na koních a policejní auta. Následuje Alexandr s ministrem Barthouem v otevřeném automobilu se staženou střechou.

Na sklápěcím sedadle proti králi se usadí člen nejvyšší válečné rady, francouzský generál Alphonse Joseph Georges (1875–1951). Automobil z obou stran doprovázejí vysocí důstojníci, ozbrojení šavlemi.

Průvod pomalu míří třídou Canebière směrem do centra města, ujedou ale sotva 50 metrů. Král, sedící na pravé straně, mává davům. Když průvod přijede k burze na rohu ulice Královny Alžběty, najednou se kdosi vyloupne z davu.

Hladce projde policejní ochrankou, v níž na pět metrů připadá pouhý jeden strážce zákona. Než se kdokoli vzpamatuje, naskočí neznámý muž na stupátko auta. Do půlky stažená okna vozu způsobí, že má svoji oběť na dosah. Natáhne ruku a rychle vypálí pět ran.

Ministr vykrvácí

Jako první zareaguje řidič auta. Zastaví, otočí se a vraha chytne za sako. Útočník odhodí původní pistoli a vytáhne novou. Mezitím se u něj objeví plukovník Jules Piollet, který jel na koni podél auta.

Vyráží mu zbraň z ruky a šavlí mu rozsekne hlavu. Dav zpanikaří. Část lidí prchá, další se srocují kolem auta. Chtějí lynčovat vraha. Zmatení policisté střílejí kolem. Na ulici zůstane několik raněných, dva dokonce později umírají.

Krále Alexandra I. zasáhly dvě vrahovy kulky do prsou. Sesune se na podlahu auta. Dýchá, ale tvář mu pozvolna tuhne. „Ochraňujte moji Jugoslávii,“ stihne ještě zašeptat, než vydechne naposledy. Jedna ze střel zranila do paže i ministra Barthoua.

Na ošetření čeká hodinu, nikdo nepočítal s tím, že by měla být po ruce lékařská služba. Nakonec Barthou vykrvácí ze zraněné paže přímo na operačním stole. Generál Georges sice schytal střelu do krku, ošklivě vypadající zranění ale přežije…

Padají hlavy

„Útočník byl sám,“ zní první výsledky vyšetřování. Mrtvý atentátník měl u sebe hned dvě pistole, velkou zásobu nábojů a granát. Nechybí pas na jméno Petrus Kalemen, vystavený československým konzulátem v Záhřebu.

Na levé ruce má vytetovanou lebku se zkříženými hnáty, kolem ní se skví koruna a písmena O.R.I.M., odkazující na Vnitřní revoluční makedonskou organizaci.

Další policejní šetření odhalí, že jde ve skutečnosti o Vlada Černozemského (1897–1934) a organizátorů atentátu bylo víc. Na Alexandrovu vraždu Černozemského najal sám Ante Pavelić.

Prefekt francouzského departmentu Bouches-du-Rhône, v němž se nalézá Marseille, odstupuje – stejně tak ministr vnitra. Odvolán je ředitel veřejné bezpečnosti a generální kontrolor.

Druhý den je rakev s ostatky mrtvého panovníka přenesena na torpédoborec Dubrovník. Když dopluje do vlasti a je přeložena na pohřební vlak, jeho cestu lemují davy vesničanů, kteří Alexandrovu poslední cestu zaplaví květinami.