Jak někomu beze slov sdělit, že si o něm myslíte jen to nejhorší? A pokud nevadí, že tohle gesto bude vulgární? Netřeba napovídat – stačí zvednout prostředník a ruku otočit hřbetem ven.

Pokud prostředníček použijete k ukazování, neurazí se lidé tam, kde nejsou ve větším kontaktu se západní kulturou a pravděpodobně také v Rusku. Tam se často používá prostředník místo ukazováku, nebo, chcete-li dát tomu, co říkáte, důraz.

Málokdo ale ví, že symbolické zvednuté prostředníku není žádnou novinkou. Ukazuje se již od starověkého Řecka a Říma.

Zřejmě nejpopulárnější starořecký dramatik Aristofanés (asi 448–385 př. n.

l.) napíše přes 40 her, celých se dochová jen 11. Co nám ale ve školních lavicích neřeknou je, že i díky jeho komedii Oblaka víme, že vztyčený prostředník jako výraz neúcty již tehdy přestavuje falus. Později také skrčený ukazovák s prsteníčkem varlata.

Ve staré řečtině se gestu říká katapygon, což je složenina ze slov dolů a zadek. Kromě obecně míněné urážky odkazuje na anální penetraci. To v latině se později tomuto vyčnívajícímu prstu říká digitus impudicus, což můžeme přeložit jako nestydatý prst.

Uchrání vás před uřknutím

Milovníky tajemna a čtenáře našeho sesterského webu ENIGMAplus.cz potěší, že zdvižený prostředník má své místo také v apotropaické magii. Ta má za úkol odvracet neštěstí.

Pragmatici si teď možná ťukají na čelo, nicméně, kdo z nás někdy něco „nezaklepal na dřevo“. Do téhle sorty patří třeba amulety i pověrečné křížení prstů a další zvyky z dob minulých. A oblíbená vulgaritka? Vztyčený prostředník v tomto případě chrání před křivým pohledem či uhranutím.

Americké volby vyhrává Thomas Jefferson (1743–1826), v Žatci je založen pivovar a na ostrově Svatá Helena umírá Napoleon Bonaparte (1769–1821) a z Českých Budějovic vyráží na první železniční trati v Čechách koněspřežka.

V době první poloviny 19. století se pozapomenutý urážlivý prostředník opět začíná používat. A to hojně – hlavně mezi hudebníky, herci, sportovci, celebritami, ale i politiky, byť ne u nás.

Marné volání SOS!

Je leden roku 1968. Nedaleko vod nárokovaných KLDR se na vlnách kolébá špionážní loď Spojených států, USS Pueblo. Odposlouchává severokorejskou komunikaci. Dává si pozor, aby nezaplula do korejských vod, přesto ho obklopí plavidla nepřítele.

„Naléhavá situace – SOS,“ vysílá marně Pueblo. Američtí vojáci narychlo pálí tajné dokumenty a kapitán se pokusí s lodí o únik. Na to spustí Severokorejci palbu, při níž zraní dva vojáky. 23. ledna 1968 je posádka zajata. Projde si sérií výslechů, při kterých nechybí mučení.

Vyjednávání o propuštění vězňů uvíznou na mrtvém bodě. Zajatci se zatím stanou objektem propagandy. Při focení a natáčení však pravidelně ukazují prostředník – a věznitelům namluví, že jde o havajské znamení štěstí – něco jako typický havajský pozdrav shaka.

Že ho neznáte? Ale jistě že ano, používáme ho jako „zavoláme si!“. Lež dlouho nevydrží a američtí vojáci zažijí týden pekla. 23. prosince 1968 jsou konečně podepsány dokumenty a Američané se mohou vrátit domů.