Cesta letadlem je jedním z nejbezpečnějších způsobů dopravy. Pravděpodobnost, že se s ním zřítíte, je asi 0,0001 %. Jenže stejně jako s obdobnými nadějemi někdo vyhraje ve sportce, i okřídlené stroje si to občas namíří k zemi. A pak je na pilotech, zda zvládnou nouzové přistání.

Existuje několik typů takové akce a každý má jiné procento úmrtnosti. Piloti musejí být připraveni na všechny. Z velké části totiž jen na jejich zručnosti a analytických schopnostech záleží, zda letoun dosedne na zem či vodu tak, jak má.

Tři typy

Nouzové přistání je nedílnou součástí tréninku pilotů. Pravidelně cvičí simulované situace, při kterých musejí během poruchy motoru vybrat vhodnou přistávací plochu a dostat na ní letadlo co nejbezpečnějším způsobem.

Stejně jako jsou školeni, aby zajistili bezpečné opuštění všech osob, nacházejících se v letadle. Každá taková situace je samozřejmě jiná. Je několik základních typů nouzových přistání. Konkrétně tři. První je tzv. nucené přistání.

Nastává v momentě, kdy letadlo nevyhnutelně potřebuje přistát. Typickým příkladem je náhlá porucha motoru či jiné technické problémy, znemožňující pokračování letu.

Do nuceného přistání ale spadá i okamžik, kdy letadlo zabloudí na nepřátelské území či vstoupí do vzdušného prostoru bez potřebného povolení.

Doklouzat na zem

Během nuceného přistání dělá pilot všechno proto, aby za cenu minimalizování zranění či úmrtí lidí na palubě dostal letadlo na zem. Ale jak, když nefungují motory? Obří dopravní letadla jsou naštěstí schopna klouzavého letu.

Základní pilotovou starostí by mělo být snažit se při klesání stále udržovat rychlost. Do toho musí samozřejmě rychle vybrat přistávací plochu. Pokud není v dosahu regulérní letiště, mělo by jít o suché, sklizené, obdělávané prostranství.

Ideální je takové posekané pole. Roli hraje rovněž vítr. Pilot by se vždy měl snažit přistávat proti němu. Zejména mimo letiště někteří piloti při snaze zajistit co nejbezpečnější přistání záměrně provádějí tzv. břišní přistání, tedy s nevysunutým podvozkem. Úmrtnost při nucených přistáních je zhruba 10 procent.

Raději přistaneme…

Druhým typem je přistání preventivní. To je takové, kdy je stroj sice schopný dalšího letu, ovšem s existujícím nebezpečím, pokud se tak stane.

Typickou situací je technický problém, který sice není tak závažný, aby musel letoun okamžitě přistát, přesto je standardním postupem pilota navést letadlo na nejbližší vhodné letiště.

Stejně tak může učinit při zhoršujícím se počasí, nedostatku paliva či akutní potřebě odborné lékařské pomoci někoho na palubě.

Výhoda preventivního přistání je jasná – pilot má poměrně dost času najít pro svůj stroj vhodné letiště, místo toho aby musel v nouzi přistávat na poli. I proto je úmrtnost při preventivních přistáních nejnižších ze všech tří typů, „jen“ 0,06 procenta.

Letadlo musí být co nejlehčí

Tu naopak nejvyšší má nouzové přistání na vodu – asi 20 procent. A to i proto, že v podstatě nejde pořádně nacvičit. Pilot se k němu rozhoduje ve chvíli, kdy mu skutečně nic jiného nezbývá.

Například při postupujícím požáru na palubě či v případě, kdy zkrátka není možné dosáhnout přistávací plochy na zemi.

Navíc i pokud pasažéři přistání přežijí, čeká je pobyt ve vodě, kde mohou podlehnout teplotnímu šoku nebo podchlazení dřív, než budou zachráněni. Letadlo vydrží na hladině nanejvýš pár hodin. Přesná doba závisí i na chování pilota.

Doporučuje se například před takovým přistáním co nejvíce snížit hmotnost stroje. Třeba vypouštěním paliva.