Myslíte si, že využití ponorek pro válečné účely vzniklo jako geniální nápad vojenských velitelů? Kdepak. První konstrukci tohoto druhu spustil na vodu sedlák!
Psal se rok 1721 a zemědělec Jefim Nikonov z vesnice Pokrovskoje nedaleko Moskvy, mimochodem rodiště legendárního Rasputina (1869–1916), trochu nepochopitelně provedl se svou lodí několik úspěšných ponoření.
V testech se ale nepokračovalo, ponorka utrpěla poškození spodní části. Nikonov se nevzdal. Za podpory ruské admirality chtěl postavit model i s pancéřováním a torpédomety. Námořnictvo však šanci propáslo.
Car Petr I. (1672–1725) zemřel a ruská admiralita experiment ukončila.
Válečná želva
První plně funkční bojově nasazenou ponorkou tak byla ponorka Turtle, česky Želva, sestrojená roku 1776 Davidem Bushnellem (1740–1824) v průběhu války za nezávislost USA. Díru do světa ale rozhodně neudělala.
Než šel nový válečný vynález do přímého boje, uplynulo další století. V USA se zatím rozhořela naplno občanská válka (1861–1865).
Po 137 letech zpět na souš
Obrněná loď Housatonic budila už na dálku respekt. Ovšem jen do chvíle, kdy se k ní pod hladinou přikradla 17. února 1864 konfederační ponorka Hunley. Její osmičlenná posádka poháněla loď ručně.
Torpédování bylo úspěšné, špunty od šampaňského ale zůstaly v hrdlech lahví. Hunley se totiž poroučela na dno hned za svou obětí. Vystřelila z přílišné blízkosti, a tak ji poškodila detonace. Ponorka i s mrtvou posádkou byla vyzvednuta až nedávno, roku 2001.
Zůstaňme raději na hladině!
To císařské Německo se k vývoji a stavbě ponorek mělo zpočátku velmi zdrženlivě. Za hlavní důvod se obvykle považuje konzervativismus německé admirality.
„Jde o zjednodušený náhled, vždyť ministr námořnictva Alfred von Tirpitz (1849–1930) začínal kariéru na torpédových lodích,“ shoduje se dnes řada historiků.
V době před první světovou válkou ale Německo považovalo za klíčové vyrovnat se s tehdejší námořní velmoci číslo jedna, tedy Británií. Cesta ale vedla hlavně přes výstavbu velkých lodí.
Pozdě, ale přece
Jméno Wilhelm Bauer (1822–1875) něco řekne jen opravdovým znalcům. Bavorský vynálezce a konstruktér ponorek marně čekal na jejich plné nasazení. Když se k němu admiralita roku 1904 konečně rozhoupala, byl již dávno po smrti.
A to se ukázalo být větším problémem, než kdo čekal. Koncernu Krupp totiž zoufale chyběly odborníci! Loděnice Germaniawerft v Kielu je nakonec najímala po celé Evropě.
Až 20 kilometrů za hodinu
Otcem legendárních U-bootů se tak stal španělský inženýr Raymondo Lorenzo d‘Equevilley Montjustin (1873–?), který předtím pracoval pro známého francouzského inženýra a konstruktéra ponorek Maxima Laubeufa (1864–1939).
Podle zadávacích požadavků mělo jít o plavidlo o výtlaku 350 tun schopné dosáhnout rychlosti 10,8 uzlu (přibližně 20 kilometrů v hodině) na hladině a 8,7 uzlu (přibližně 16,1 kilometrů v hodině) pod hladinou.
Pro německé ponorky se od počátku stalo charakteristické používání dvouplášťového trupu a dvojice vrtulí.
Vítej v námořnictvu!
Německo začalo stavět ponorku U-1 až v dubnu roku 1905. 14. prosince 1906 byla SM U-1 (Seiner Majestät Unterseeboot 1) slavnostně přijata do flotily císařského válečného námořnictva.
Výzbroj představoval jediný příďový torpédomet a zásoba tří torpéd, posádku tvořili v době míru dva důstojníci a 10 námořníků, ve válce tři důstojníci a 19 námořníků.
Plnohodnotnými modely byly teprve U-3 a U-4 z roku 1909. Oproti svým dvěma předchůdkyním byly navíc vybaveny rychlopalným 37milimetrovým kanonem.
Kam s nimi?
Využití ponorek přesto zůstávalo pro německé loďstvo okrajovou záležitostí. V době vypuknutí první světové války disponovalo pouze zhruba 20 ponorkami schopnými bojové mise, z toho jen šest mělo moderní dieselový pohon!
Nikdo tak v té době nevnímal německé ponorky jako významnou hrozbu. Přinejmenším Francie a Velká Británie disponovaly už několika desítkami ponorek a jejich loděnice každý rok spouštěly na vodu několik nových jednotek.
Oba námořní protivníci Německa se cítili v relativním bezpečí. Němci museli vsadit na útok. A to rychle.
Černý den pro Brity
září 1914 se začal psát příběh, který změnil historii ponorkového válečnictví. Lodě Abourkir, Hogue a Cressy vypluly na hlídky na Doggerskou mělčinu ležící 100 kilometrů od východního pobřeží Anglie, ale bez krytí torpédoborci, na které byla moc velká mlha.
Mezitím bylo rozhodnuto, že hlídkování křižníků v oblasti s výskytem nepřátelských ponorek je nebezpečné a měly by být odvolány. Nic se ale nedělo.
22. září 1914 zahlédla německá ponorka U-9 pod velením kapitánporučíka Otty Weddigena (1882–1915) vedoucí loď britské formace, Aboukir.
Zkáza ve spánku
Vedení britských ponorek spalo, hlídky si ničeho nevšimly a na útok nebyly připraveny. Dokonce nebyla ani nabitá děla a bedny s municí byly zavřené. Němci zahájili palbu v 6.20. Loď se začala potápět.
Kapitán Drummond povolal loď Hogue na záchranu námořníků. Jejímu kapitánovi Nicholsonovi se nechtělo, ale neměl na vybranou. Ještě signalizoval třetí lodi, Cressy, ať se drží zpátky.
Jenže brzy byla torpédy zasažena i loď Hogue, explodovala a začala klesat ke dnu. Kapitána Johnsona na Cressy čekalo nezáviděníhodné rozhodnutí. Zachránit loď (a svou kůži), nebo riskovat a jet pro trosečníky?
Sebevražedná mise
Rozhodl se takřka pro sebevražednou misi. A neuspěl. Cressy klesla vedle svých dvou sester. Trosečníci neměli záchranné vesty. 400 z celkového počtu 1459 nakonec zachránili holandští a angličtí rybáři. Britské námořní síly byly v šoku.
Soud odsoudil všechny tři kapitány potopených lodí. U-9 o dva týdny později potopila křižník HMS Hawke i se 400 námořníky.
Otto Weddigen si ovšem svých bojových vavřínů dlouho neužil – o necelý rok později se jeho nová ponorka U-29 stala první ponorkou, která byla potopena bitevní lodí. I s Weddingen na palubě.
Tajná zásilka na Lusitanii
A Německo pokračovalo ve zkázonosném maratonu. Tentokrát nešetřilo ani civilisty. Ponorka U-20 napadla 7. května 1915 několik mil od mysu Old Head of Kinsale u irského pobřeží britský luxusní zaoceánský parník Lusitania. Loď se potopila během 18 minut.
Zemřelo 1198 lidí z 1959 cestujících, mezi nimi i mnoho pasažérů z USA. Loď převážela také tajný vojenský materiál, ale spekuluje se o tom, zda o tom Německo vůbec vědělo. Tato tragédie se uvádí jako jeden z důvodů vstupu USA do války.
