Milujeme ji, protože je volným a tak trochu svátečním dnem. Zároveň ji nenávidíme, protože

celý pracovní týden visí před námi! V každém případě byla vždy něčím speciální. Vydejte se s námi za kořeny nedělní výjimečnosti!

Neděle má hezké jméno, nabádající k lenošení. Ovšem v jiných jazycích je možná ještě hezčí! V angličtině (sunday), nemčtině (Sonntag), finštině (sunnuntai) a řadě dalších je neděle doslova „dnem slunce“.

Že by bylo na druhý víkendový den tak hezké počasí? Někdy možná, ovšem pravý důvod sahá až do starého Řecka. Astronomie tehdy rozlišuje sedm „planet“, čili hlavních pohyblivých objektů, které jsou viditelné pouhým okem. Saturn, Jupiter, Mars, Venuši, Merkur, Slunce a Měsíc.

Řekové se inspirují Babylóňany, kteří již před nimi rozdělili týden na sedm dní, a ke každému přiřadí jednu ze sedmi planet. V pondělí „vládne“ Měsíc, v úterý Mars, ve středu Merkur, ve čtvrtek Jupiter, v pátek Venuše a v sobotu Saturn.

Na neděli zbyde Slunce, které má pochopitelně ze všech těles význam nejvyšší. Římané chytají jeho první paprsky při ranních modlitbách, pohané ho mají za symbol života a osvícení mysli.

První, nebo poslední?

„Bůh dokončil dílo, na němž pracoval; sedmého dne odpočinul od veškeré práce…“ Příběh o stvoření světa známe všichni. Který den ale vlastně Bůh odpočíval? V neděli to nebylo!

Na mnoha dalších místech Bible se dočteme, že dnem doporučovaným k odpočinku je sobota.

Původní křesťanský kalendář tedy začíná nedělí a končí sobotou a v řadě zemí je to tak dodnes.

Přestože dle mezinárodní normy ISO 8601 je prvním dnem stanoveno pondělí, počítat týden od neděle mají stále ve zvyku v USA, Kanadě, Japonsku na Filipínách či v Jižní Americe.

Abychom to ještě upřesnili, ona uctívaná sobota dle Bible nezačíná o půlnoci, jak jsme dnes zvyklí. Křesťanství převzalo počítání dnů od židovské tradice, podle níž den končí západem slunce. Oficiálního oddechu se tedy dočkáte už v pátek večer.

Pracovat zakázáno!

Římský císař Konstantin I. (asi 272-337) je pohanem a vyznavačem Boha Slunce. Křesťanství či Ježíš mu nic neříkají – nač tedy ctít nějakou biblickou sobotu? Dnem odpočinku bude sluneční neděle!

Vše stojí v dekretu, který císař vydává 7. března 321. „V úctyhodný den Slunce nechť soudci a lidé sídlící ve městech odpočívají a nechají všechny dílny zavřené.“ Jen zemědělci na venkově mohou i v neděli pracovat, aby si zajistili obživu.

Církvi se Konstantinův zákon hodí, neděli je třeba připomínat jako den, kdy Ježíš vstal z mrtvých, a na koncilu v Laodiceji je tak v roce 364 vydán nedělní náboženský zákon. Což se dodnes odráží v některých jazycích.

Třeba francouzské dimanche, španělské domingo či italské domenica vycházejí z latinského dies dominica, tedy den Páně.

Kdo „dělá“ a kdo ne?

Zpět ale k naší neděli. Nedělání hned v jejím názvu s námi slaví i Slováci, Poláci, Chorvati, Srbové, Ukrajinci, Bělorusové či Bulhaři.

Že se nakonec běžně nepracuje ani v sobotu, ani v neděli, je až vymožeností 20. století, na jehož počátku se stanovuje pět pracovních a dva víkendové dny.

Neděli si moc neužijete jen v některých zemích Středního východu, kde je běžným pracovním dnem, a víkend tu mají v pátek a v sobotu (dříve to byl čtvrtek a pátek). Např.

Saudská Arábie se však z ekonomických důvodů v loňském roce rozhoduje přesunout víkend na sobotu a neděli.

Pro většinu světa je prostě neděle na každém týdnu tou pomyslnou třešničkou. A víte, čím je zvláštní každý měsíc, který nedělí začíná? Pátek vyjde na třináctého!