Život po životě. Světlo po životě. Posmrtný život. Život smrtí nekončí. Posmrtný život existuje. Většina z těch titulů zmizí z regálů knihkupectví, ještě nestačí usednout prach.
Žhavé drby z onoho světa, od těch, kteří se z něj skrze klinickou smrt a následnou úspěšnou resuscitaci vrátili, jdou zkrátka na dračku.
Otázku, co nás čeká po smrti, si ostatně někdy položil snad každý z nás. A řada lidí tvrdí, že zná odpověď.
Často v ní vykládají o pocitech harmonie, průchodech tunelem k hřejivému oslňujícímu světlu, o cestě do úchvatných tajemných krajin, o rozhovorech se zemřelými příbuznými a také o vnímání reality z jiné perspektivy.
„Společným prvkem zážitků blízké smrti neboli NDE (Near-Death Experience) je zaprvé tzv. mimotělní zkušenost. V té chvíli osoba vidí a slyší, co se děje kolem ní, ale z nějakého vyvýšeného místa mimo její tělo,“ vysvětluje americký lékař Jeffrey Long.
Jednou z těch, kteří jeho slovům přikyvují, je Němka Christine Steinová (*1981).
Výprava do neznáma
V roce 2000 ji cestou do práce smete kamion. Už to, že ji do nemocnice dopraví živou, je považováno za malý zázrak. Během operace pak lékaři ztratí puls. Její srdce přestane bít, mysl ale dál pracuje na plné obrátky.
„Pamatuji si, že jsem se v té místnosti vznášela pod stropem. Viděla jsem se, jak ležím na operačním stole. Viděla jsem chirurgy a slyšela jsem, jak spolu mluví.
Došlo mi, že se rozhoduje mezi životem a smrtí.“ Zatímco se lékaři zoufale snaží vyrvat ji hrobníkovi z pazourů, její vědomí se z operačního sálu přesouvá jinam. „Nacházela jsem se ve světě, který celý zaplavovalo velmi teplé a jasné světlo.
Vypadalo to jako na Zemi, ale všechny barvy byly mnohem jasnější a příjemnější. Byla to nádhera. Zem byla jako bavlna, velmi měkká a teplá.
V dálce na mě mávali moji dávno mrtví prarodiče.“ Mystická výprava skončí v momentě, kdy se lékařům podaří nad trhlinu v aortě umístit svorku a srdce začne znovu bít. Christine si následně na svém zážitku postaví kariéru.
Je přesvědčená, že nebe existuje a že se jí do něj z prahu smrti povedlo nahlédnout. Mnozí z vědců ale její nadšení krotí…
Hra o člověka
V jejích neobyčejných prožitích vidí jen podivnou hru, kterou s námi v kritické chvíli hraje naše tělo. Se zastánci posmrtného života se pak utkávají ve slovním ping-pongu. Ke každému jevu nabízejí patřičné vysvětlení.
Za uhrančivé vize „onoho“ světa je prý zodpovědný nedostatek kyslíku po zástavě dechu a naopak stoupající koncentrace oxidu uhličitého, který, jak známo, způsobuje halucinace.
Otupený nervový systém
Světlo na konci tunelu je dílem aktivity nervových buněk zrakové oblasti, které v okamžiku, kdy mozek začne trpět nedostatkem kyslíku, začnou vysílat náhodné signály.
To vytváří vjem jasného světla, a protože středu zrakového pole je věnováno mnohem víc neuronů než jeho okrajům, připadá nám, že nejvíc světla je uprostřed. Tím vzniká dojem pobytu v tunelu.
Nevýslovný pocit štěstí, klidu a míru je pak výsledkem záplavy endorfinů, vnitřních hormonů zklidnění a slasti, kterými strádající tělo záměrně otupuje svůj nervový systém.
