Hlavu skrytou pod kloboukem, zachumlaný v tmavém kabátci, nohy má schované v plstěných kalhotách a vysokých kožených botách, přesto zima proniká až do morku jeho kostí. Ostřílený forman Matěj bafá na kozlíku z dýmky.
Stačí mu jediný pohled na kopec na obzoru a už ví, že tohle bude pro jeho vůz pořádný oříšek.
Svoji živnost Matěj přesto miluje. Toulání má krvi a takhle si jím může vydělávat. Co víc by si mohl přát?
„Tohle vstávání je za trest,“ prohodí přesto říjnového rána roku 1560 k rozespalé manželce, který mu dávno před svítáním nachystala jídlo na cestu.
Dva páry silných koní zapřahá do bytelného vozu s otočnou přední nápravou zvanou rejd už kolem třetí hodiny ráno, kdy všichni ještě klimbají v peřinách. Nic jiného mu ale nezbývá. Jako zemský forman vozí zboží i přes hranice a musí za den ujet, co se dá.
Zboží v těžkých okovaných truhlách se zámky naložil už předešlého dne, přehodil přes něj rohože, zajistil ho plátěnou plachtou a lany, aby se nehnulo ani o píď.
Vydělá spoustu peněz
Patří ve svém cechu k elitě, na rozdíl od venkovských kolegů, kteří povolání provozují jako „vedlejšák,“ protože se jinak starají o svoje hospodářství a s povozem nepřekročí domovské panství, nebo nájemných formanů, kteří mohou jezdit jenom po určitém území.
On má pověst světáka. Zavítal do Vídně, Krakova, Pešti i saských Drážďan. Manželka ho několik týdnů neuvidí, ale až se vrátí, jeho kožený opasek se zámkem se bude prohýbat penězi. Místní se kolem něho srotí, aby jim povyprávěl zážitky z cest.
Bezpečnostní opatření
Přepravovat zboží na dálku po zemských stezkách ale není žádná idylka.
Naštěstí už dvě století předtím, než Matěj začal svoji živnost provozovat, nařídil v roce 1361 český král Karel IV. (1316‒1378), že porost kolem cest musí být vymýcen „co by kamenem dohodil.“ Jde o bezpečnostní opatření, protože se tu potuluje spousta lapků, kteří formanské povozy rádi přepadávají.
Když Matěj ví, že jeho cesta povede hlubokými lesy, najme si jako ochranu vojenského vysloužilce, který budí respekt už svým zjevem. Jindy zase, pokud to jde, domluví se s jinými formany a jedou kus cesty společně, i tak se snáze ubrání zlodějům.
Nočním jízdám se vyhýbá jako čert kříži. Už takhle několikrát přišel o náklad a znal dva formany, kteří přepadení zaplatili životem.
Azyl najde ve dvoře
Zemské stezky naštěstí lemují zájezdní hostince, kde muži kočovného povolání najdou navečer azyl. Jednu takovou hospodu i s kovárnou uvidí Matěj kousek před kopcem na obzoru.
Než se ale dokodrcá až sem, přečte si v kamení u cesty vzkaz od formanů, kteří tu jeli před ním. Primitivní dopravní značka říká, že tu musí podložit kola. Zkušeným pohybem zablokuje přední kola hákem. Chvíli prokluzují, než se kolos zastaví.
Překonat rozměklý úsek cesty naštěstí netrvá dlouho. Za chvíli už otevřenými vraty hostince vjíždí s povozem do dvora obehnaného vysokými zdmi, které nenechavci nepřelezou. Seskočí z kozlíku a zamíří do šenku.
„Hej budete mít na zítra přípřež?“ zeptá se hostinského. Ten kývne a ukáže k jednomu ze stolů na sedláka popíjejícího pivo. Matěj se s ním během chvilky domluví, aby mu půjčil další koně. S jejich pomocí už nepříjemný kopec jistě zdolá.
Jeho následovníci křižují Evropu ještě tři další století, než je vystřídá železnice.