Je to zcela jistě jeden z nejslavnějších příběhů historie. Vypráví o velké lásce, žárlivosti, nenávisti a hudbě, která prostupuje mnoha životy.

V hlavních rolích hraje hrůzně znetvořený muž v masce, žijící v temných katakombách pařížské Opéry Garnier, a pak taky krásná zpěvačka Christine…

Když v roce 1911 vyjde poprvé knižně román Fantom opery, jeho autor, Francouz Gaston Leroux (1868–1927), ještě netuší, že právě spustil lavinu, na kterou se v příštích desetiletích nabalí celá řada filmových, muzikálových, operních, baletních, ale třeba také komiksových adaptací.

I přesto, že je Lerouxovo dílo považováno za umně napsanou fikci, on sám až do své smrti tvrdošíjně tvrdí, že tajemný Fantom existoval. Že skutečně žil!

Hluboké oči, žlutá kůže

„Fantom opery existoval. Vůbec to nebyla, jak se dlouho věřilo, jen inspirace umělců, pověra ředitelů a směšný výtvor vznětlivých mozků slečen z baletního sboru, jejich matek, uvaděček, šatnářek a vrátné. Ano, existoval. Z masa a kostí.

Ačkoli budil všechna zdání opravdového fantomu, totiž stínového přízraku,“ upozorní Leroux čtenáře ještě předtím, než před nimi předestře první kapitolu svého nejznámějšího spisovatelského počinu.

Jeho ruku při psaní prý vede skutečný příběh tajemného muže jménem Erik, po jehož stopách se vydal, a našel několik svědků, kteří mu jeho fascinující životní osudy barvitě vylíčili.

Podle popisu fiktivního vrchního kulisáka Opéry Garnier, jakéhosi Josepha Buqueta, je Fantom opery nešťastný, znetvořený hudební génius. „Úžasně hubený a černý kabát mu plandá kolem kostry.

Oči má hluboké, jsou vidět jen dvě velké černé díry jako na lebkách mrtvol. Kůži má na kostře napjatou jako kůži na bubnu. K tomu ještě ne bílou, ale odporně žlutou. Nos má tak maličký, že není z profilu vidět… Tři nebo čtyři dlouhé hnědé kadeře na čele a za ušima, to je celý jeho účes.“

Kostra jako důkaz

Vedení slavného francouzského domu hudby sice existenci osoby, která ve své době obývá podzemní katakomby a sběrnou vodní nádrž, připustí, nic víc se však nadšení fanoušci Lerouxova románu nedozvědí.

Musí vzít zavděk pověrami, které si mezi sebou šeptají zaměstnanci a které se pravděpodobně dostanou až k uším Gastona Lerouxe.

„Ve skutečnosti jsou historické a fiktivní události v Lerouxově příběhu natolik rozmazané, že mohl ve své předmluvě (a na smrtelné posteli) tvrdit, že Fantom opery skutečně existoval,“ konstatuje Lucinda Everettová, novinářka z britského deníku The Telegraph.

Jedním z důkazů, jimiž se francouzský spisovatel a novinář v knize ohání, je zetlelá kostra, údajně nalezená na začátku 20. století v podzemí operního domu a novináři nesprávně přisuzována oběti Komuny.

„Jsem si jist, opravdu jist, že jsem se tenkrát modlil nad jeho mrtvolou, když ho vykopali. Byla to jeho kostra. Nepoznal jsem ho podle ošklivé hlavy, protože všichni lidé tak dlouho mrtví jsou oškliví, ale podle zlatého prstenu.

Jistá Christine mu ho přišla navléci na prst, než ho pochovala, jak slíbila.“

Poselství doby

V roce 1993, 66 let po Lerouxově smrti, přiživí jeho historku bývalá zaměstnankyně pařížské opery Renata de Waelová. Kostlivec byl údajně skutečně nalezen.

Měl prý znetvořenou lebku a na levé ruce masivní zlatý prsten s iniciálami C. D. „Očividně se jednalo o pozůstatky Erika, jehož nazývali Fantomem opery.

Musel žít v bytě, na jehož zařízení měl dostatek času během stavby operního domu, kdy pracoval na základech… Tahle skutečnost inspirovala Gastona Lerouxe k napsání jeho románu.“ De Waelová navíc prohlásí, že pokud někdy existovaly nějaké písemné dokumenty o Erikově existenci, vedením pařížské opery byly dávno zničeny.

Její slova spustí další vlnu dohadů a spekulací, spolu s nimi se ale vyrojí i řada pochybností o hodnověrnosti jejího prohlášení. Jisté je jedno: v roce 1907 je v útrobách opery opravdu živěji než obvykle.

Do olověných uren jsou tu totiž ukládány záznamy hlasů nejslavnějších operních pěvců své doby – Nellie Melbaové (1861–1931), Emmy Calvéové (1858–1942) nebo Enrica Carusa (1873–1921) jako poselství budoucím generacím, referující o úrovni „mluvících přístrojů“ a velkých umělcích tehdejšího světa.

Co se skrývá v podzemí?

Jedna z nejdramatičtějších pasáží celého románu přichází na řadu v osmé kapitole. V ní se do hlediště mezi diváky zřítí obří křišťálový lustr, jako Fantomův trest za to, že se vedení opery neřídilo jeho příkazy. Na místě usmrtí starší ženu.

Inspiraci na její napsání načerpá Leroux ze skutečné události z 20. května 1896. Tehdy v pařížské Opeře skutečně dojde k neštěstí, do hlediště se však nezřítí celý lustr, ale pouze utržené protizávaží, které zabije 56letou domovnici madame Chomette (některé zdroje však uvádějí jako oběť jednoho ze zaměstnanců opery).

Nehoda není nikdy objasněna. Reálné kořeny má také tajemné „Fantomovo jezero“. Nedlouho poté, co v roce 1861 započnou stavební práce na pompézní budově opery Garnier, narážejí dělníci při pokládání základů na podzemní vodu.

Několik dní v kuse se snaží parními pumpami vody zbavit. Bez úspěchu. A tak mladý architekt Charles Garnier (1825–1898) vymyslí rozsáhlé sběrné nádrže obehnaná dvojitou zdí. Kromě toho, že vyrovnává vnější tlak, slouží také jako zásobárna vody v případě požárů.

Je pravidelně kontrolována a odčerpávána hasiči, kteří v ní trénují plavání ve tmě. Pod hladinou navíc nebývají sami. V temnotách tu žije velký sumec bílý a další ryby.

Z prstu vycucané není ani pětipatrové podzemí, skutečně připomínající příbytek nějakého tajemného přízraku, a také skutečně existuje rod de Chagny. Z něho pochází Fantomův rival v lásce, vikomt Raoul de Chagny.

Christine podle Kristiny

Nejednalo se však o hrabata, ale pouze o barony. Sídlili v městečku Chagny v departementu Saône-et-Loire, kde dodnes najdeme zámek de Chagnyů.

Samostatnou kapitolou je pak skutečná identita překrásné mladé zpěvačky Christiny Daaé, do které se Erik bezhlavě zamiluje.

Jejím předobrazem je s největší pravděpodobností švédská operní sopranistka Christina Nilssonová (1843–1921), jejíž životní peripetie jsou až nápadně podobné osudu pěvkyně v Lerouxově příběhu. Společnou mají nejen zemi původu.

Nilssonová přijde na svět v srpnu 1843 nedaleko švédského města Växjö jako Kristina Jonasdotterová. Už od útlého dětství ohromuje okolí pěveckým talentem. Sama se naučí hrát na housle a spolu se svým bratrem putuje od veletrhu k veletrhu, kde zpívá rolníkům.

Je jí 14 let, když ji při jednom z vystoupení na trhu v Ljungby „objeví“ prominentní státní úředník. Stane se jejím patronem a umožní jí rozjet kariéru.

Hraběnka de Casa Miranda

Po čtyřletém studiu v Paříži debutuje v roce 1864 v operním světě jako Violetta ve Verdiho La traviatě v pařížském Théâtre-Lyrique. Má úspěch. Za chvíli už zpívá ve významných operách v Londýně, Petrohradě, ve Vídni a v New Yorku.

Vrcholem je 22. října 1883 postava Markétky v premiéře Gounodova Fausta v Metropolitní opeře v New Yorku. Podle historiků měla neuvěřitelný hlasový rozsah a diváky doslova hypnotizovala svým půvabem a jasně modrýma očima. V roce 1887 se podruhé vdá.

Jejím vyvoleným se stane hrabě rodiny Mirandů, Angel Ramón Maria Vallejo y Miranda. Zajímavostí je, že v korespondenci často píše své křestní jméno s „e“ na konci – tedy Christine.