K padajícímu sněhu se přidává třeskutý mráz. Ideální atmosféra na každoroční vánoční trhy. Vedle svařeného vína, purpury a rozličného cukroví, prodejci nabízí také jmelí. Malou rostlinku, která má domácnosti zajistit hojnost, pohodu a hlavně lásku.

Máloco má tak pohnutou minulost jako právě jmelí. Na jedné straně škůdce napadající stromy a podílející se na smrti Ježíše Krista. Zároveň ale osvědčený medikament a symbol Vánoc, který ochraňuje počestné lidi.

Copak jmelí, ale jmelí!

Když v roce 1753 popisuje botanik Carl Linné (1707–1778) jmelí bílé (viscum album), netuší, že poloparazitická rostlina bude po 250 letech populární. Jmelí jako správný cizopasník napadá stromy starší 20 let, specializuje se na topoly, lípy či javory.

Na oplátku poskytuje svým chlebodárcům ochranu před živočišnými škůdci a houbovými onemocněními. Postupem času jmelí svého hostitele vyčerpá a zahubí. Zajímavostí je, že jmelí roste hlavně v Evropě.

Jedovatý lék

Už odpradávna patří mezi léčivé rostliny. Staří Řekové věří, že větvičky a listy uleví bolavé slezině. V dnešní době má extrakt z listů snížit krevní tlak a zlepšit srdeční činnost. Mezi vedlejší účinky patří podpora vylučování moči a tlumení bolesti hlavy.

Jmelí pomáhá také lidem postižených nemocí AIDS, utužuje jejich imunitu. Někteří lékaři ale zvedají varovný prst a tvrdí, že drobný cizopasník je jedovatý! Bobule obsahují látku viscumin, která může způsobovat bolesti hlavy.

Vědci ale zjistí, že takové případy nastávají pouze po zkonzumování velkého množství zářivě bílých kuliček. S jiným nápadem přišel rakouský esoterik a filozof Rudolf Steiner (1861–1925. Tvrdí, že rostlina pomáhá v léčbě rakoviny. Zlepšení je však zcela minimální až nulové.

Do podsvětí!

Samotné jmelí má místo v historii. Dočítáme se o něm v severské mytologii, kde je použito jako vražedná zbraň. Po zásahu dřevnatou rostlinkou umírá bůh Baldr. Římský historik Plinius starší (23–79) pro změnu popisuje, jak Kelti jmelím léčí neplodnost zvířat.

Antický hrdina Aeneas zase musí během svého putování zavítat do podsvětí. Při vstupu má v ruce zlatou ratolest, která ho má ochránit od zlých duchů.

Později se začne věřit, že šlo o jmelí, a tak Římané, jejichž město podle bájí Aeneas zakládá, zavěšují před vchody onu zázračnou rostlinu. Magickou moc podporuje také fakt, že jmelí je zelené po celou zimu…

Boží hněv

Drobný cizopasník je několikrát zmíněn v souvislosti s Ježíšem. Nejdříve je tradováno, že Josef vyřeže ze jmelí kolíbku. Pomyslný životní kruh uzavřou Římané, ti mají ze stejné dřeviny zhotovit kříž.

Bůh následně potrestá všechny potomky a jmelí, které kdysi bývalo stromem, je od té doby pouze malou zakrslou rostlinou. Aby byl trest ještě horší, keřík je závislý na ostatních a nemůže vyrůst bez jejich pomoci.

Líbající služebnictvo

Jmelí neodmyslitelně patří k Vánocům. Nelze přesně datovat, kdy oblíbený obyčej vznikl. Údajně s ním začalo anglické služebnictvo kolem 18. století. Zvyk, který spočívá v polibku pod rozkvetlým jmelím, nabírá na oblibě.

V roce 1820 o něm píše americký spisovatel Washington Irving (1783–1859). Zmiňuje dnes už zapomenutou skutečnost, že po polibku chlapec utrhne bobuli. Pokud je rostlina bez plodů, další se už pod ní líbat nemohou.

Postupem času si západní svět jmelí přivlastní, každá země mu ale přikládá jiný význam. Někde chrání dům od katastrof, jinde zajišťuje hojnost a štěstí.