„Udržet tak velkou říši nebude snadné,“ uvažuje faraon Amenhotep II., když přebírá vládu po svém otci. Situace si žádá tvrdou ruku, takovou ale on naštěstí má

Když v oblasti dnešní Sýrie, ve vazalském státu Naharin (egyptský výraz pro říši Mitanni), vypuká ve třetím roce jeho vlády povstání, je to sice hodně nepříjemná komplikace, ale faraon Amenhotep II. (vláda asi 1427–1401 př.

n. l.) si ví rady. Okamžitě vysílá na sever vojsko, které dostane za úkol se vzbouřenci skoncovat.

Stateční vojáci své nepřátele rozhodně nešetří. „Egypt neměl žádnou tradici, týkající se etikety na bojišti, žádný respekt před udatným, ale poraženým nepřítelem,“ upozorňuje současná britská egyptoložka Joyce Tyldesleyová.

Se zajatci z řad nepřátel se zachází otřesně. Mitannská sídla Amenhotepovi muži ničí do základů. Ukazují tak, co se může stát dalším vazalům, když nebudou poslouchat: jejich vesnice vyplení, obyvatele zabijí nebo v lepším případě zajmou.

V moci panovníka

Dostat se do zajetí faraonových vojáků ale není žádná výhra. Hned po skončení boje Amenhotepova armáda svazuje zajatce provazy. Co na tom, že se jim až do krve zařezávají do rukou a nohou? O to se nikdo nestará.

Zajatcům ještě naloží na záda tuny válečné kořisti. Jaké ponížení jít svázaný a nést nepříteli majetek, který mi kdysi patřil…

Co teď? „Když je bitva vyhraná, zajatci jsou vydáni Jeho Veličenstvu a putují do Egypta,“ popisuje další vývoj událostí papyrus Lansing. Přicházejí o svoji svobodu. Od této chvíle patří už jenom faraonovi.

Ten si s nimi může dělat, co si zamane, a patřičně si to užívá. Vojáci zajatce táhnou domů a okřikují jako stádo dobytka.

Svědectví z kamene

„Vypalte jim cejch,“ rozkazují úředníci hned po příchodu zajatců do Egypta. Žhavé železo vytváří na pravém rameni značku. Jde o to snadno a rychle nové otroky rozeznat a pak rozdělit na práci. Budou někde dřít do úmoru.

Proti vůdcům neúspěšného povstání ale mají ještě docela štěstí. Přežijí, i když za cenu tvrdé práce a otřesných podmínek k životu. Pro vůdce rebelie má faraon připravený speciální druh mučení.

Kamenná stéla původně z ostrova Elefantiny na řece Nil (dnes uložená ve Vídni) líčí jejich příběh.

Prvních sedm faraon sám zabije přímo v Kadeši (starověké město na řece Orontes, leží v dnešní Sýrii). Mrtvoly pověsí na příď své lodi pro výstrahu. Další rebelové končí vždy na hradbách núbijských (na území jižního Egypta a severního Súdánu) měst.

Umírají pověšeni hlavou dolů. „Takhle dopadne každý, kdo se bude vzpírat mé vládě,“ prohlašuje Amenthotep II. pyšně.