Byl večer 27. června 1988, asi 19 hodin a 10 minut. Na pařížském nádraží Gare de Lyon se zničehonic rozječel v kabinách strojvůdců poplašný systém.
Jedním z těch, které zastavil v plánovaném odjezdu, byl i strojvůdce André Tanguy, který s plným příměstským vlakem mířil do Melunu.
Tanguy nevěděl, co se stalo, a marně se to pokoušel zjistit. Náhle ale uviděl něco, z čeho mu ztuhla krev v žilách. Na jeho kabinu se řítil jiný neovladatelný vlak.
NEPOZORNÁ CESTUJÍCÍ A KUPÍCÍ SE CHYBY
Co se vlastně toho večera stalo? Všechno to začalo na úplně jiném místě zhruba před čtyřiceti minutami.
Několik kilometrů před nádražím použila cestující záchrannou brzdu, aby mohla vystoupit ve stanici, kde vlak s přechodem na letní jízdní řád přestal zastavovat.
Protože vzduchové brzdy byly zablokované, museli strojvedoucí Daniel Saulin a průvodčí Jean Charles Bovée vystoupit a vrátit je do normálního stavu a znovu natlakovat, aby mohli pokračovat.
Když ale Saulin brzdy uvolňoval, nechtíc přitom uzavřel ventil za prvním vagonem a vyřadil tím z provozu potrubí tlakující brzdy v ostatních sedmi. Ani on, ani Bovée si toho nevšimli.
Brzdy však byly stále zablokované. Byla to bezpečnostní pojistka právě pro případ, že je uzavřený ventil, aby vlak nemohl vyjet bez fungujících brzd.
Saulin se ale domníval, že v potrubí jednoduše zůstal přebytek vzduchu, který je dál blokuje, a všechny postupně vypustil. Tím je sice uvolnil, ale přišel i o tu část brzdné síly, která v nich zbyla, a od té doby fungovaly jen brzdy v prvním vagonu.
Protože vlak nabral značné zpoždění, dostal Saulin pokyn, aby na poslední zastávce nezastavoval a zamířil rovnou na nádraží Gare de Lyon. Tím přišel o možnost zjistit, že mu brzdy nefungují, a zastavit vlak včas.
Při příjezdu na nádraží totiž projíždí klesáním a samovolně nezastaví, naopak ještě nabere rychlost.
Teprve necelé tři kilometry před nádražím, když chtěl Saulin začít brzdit, zjistil, že to skoro nejde. Okamžitě varoval operační středisko na nádraží a po několika marných pokusech začal spolu s Bovéem nahánět cestující do zadní části vlaku.
Na nádraží mezitím okamžitě zastavili všechny vlaky, ale automatický systém, který přepnul návěstidla, také vymazal automatické nastavení výhybek, které mělo Saulinův vlak poslat na prázdné nástupiště.
Výhybky zůstaly v původní poloze a nasměrovaly vlak řítící se rychlostí sedmdesát kilometrů za hodinu na druhé nástupiště – přímo na vlak Andrého Tanguye.
ZACHRÁNIL DESÍTKY ŽIVOTŮ
Tanguy stále neměl tušení, co se děje – přes řvoucí alarm se nemohl dovolat do operačního střediska. Jakmile uviděl, co se na něj řítí, zapnul rozhlas a nařídil cestujícím, aby se okamžitě dostali ven z vlaku.
To opakoval bez ustání až do chvíle, než do jeho kabiny narazil Saulinův vlak. Zachránil tím desítky životů, protože mnohým cestujícím se podařilo uniknout včas.
Tanguye však náraz 300 tun vážící soupravy okamžitě zabil, stejně jako dalších 55 lidí v prvních vagonech.
V Saulinově vlaku vyvázla většina cestujících jen s lehkým zraněním. Díky tomu, že se všichni stačili přesunout do posledního vagonu, náraz, který rozmetal na kusy Tanguyův vlak, pocítili jen minimálně.
Jednalo se i tak o nejhorší nehodu v regionu kolem hlavního města od založení státem řízené vlakové společnosti v roce 1938. Při následném vyšetřování bylo odhaleno mnoho chyb – Saulin například úplně zapomněl na existenci záložního elektrického brzdného systému a při nouzovém volání neidentifikoval svůj vlak.
Na operačním stanovišti měli udělat vše pro to, aby vlak identifikovali a odklonili, ale ani to se nestalo – měli plné ruce práce s voláním jiných strojvedoucích, kteří byli přinuceni zastavit a zjišťovali, co se děje.
A konečně, Tanguyův vlak byl přeplněný, protože měl zpoždění kvůli průvodčímu, který nedorazil včas.
Při soudním procesu byl Saulin odsouzen ke čtyřletému trestu, ale propuštěn byl už po půl roce po odvolacím procesu. Na jeho podporu vstoupili ostatní strojvůdci a revizoři do stávky.
Udělal sice podle nich strašnou chybu, když si neuvědomil, že vyřadil brzdy, ale za tragédií podle nich stála kombinace mnoha faktorů.
Nakonec byly tresty sníženy, když se prokázalo, že brzdové ventily na splašeném vlaku neodpovídaly normám a nebyly dobře zajištěné proti neúmyslnému zavření ani proti úmyslné sabotáži.
André Tanguy, který obětoval život a místo pokusu o vlastní záchranu do poslední chvíle nabádal cestující, aby utekli do bezpečí, je v celé Francii dodnes vnímán jako tragický hrdina nejstrašnější železniční nehody v dějinách Paříže.