„Jsem bůh,“ prohlašuje pyšně faraon Chufu a jako neomezený vládce se také chová. S oblibou si dopřává krvavé kratochvíle s poddanými, kteří neuposlechnou jeho příkazů. Příliš nešetří ani vlastní rodinu. Není sám. Ani další vládci starověkého Egypta nemají s lidmi žádné slitování.
„Kasa je prázdná,“ prohlašuje faraon Chufu (asi 2589–2566 př. n. l., z řečtiny též Cheops) při pohledu do truhlice. Přemýšlí, jak ji snadno a rychle opět zaplnit. Jeho zrak zálibně spočine na dceři, která každým dnem roste do krásy.
„Určitě bys ráda pomohla získat svému otci peníze, viď,“ otočí se na ni. Dívka mlčky kývne. Je zvyklá, že otcovi se neodporuje. O životě muže, který rozkázal postavit velkou pyramidu v Gíze, se toho dodnes příliš neví.
O to barvitěji ale jeho činy líčí legendy, na nichž má svůj velký podíl i řecký dějepisec Herodotos (asi 484–430/420 př. n. l.):
„Špatnost krále Cheopse byla taková, že když promrhal všechno své bohatství a chtěl více, poslal svou dceru do vyhlášených domů s nařízením, aby mu obstarala jistou sumu – kolik, nemohu povědět, neboť mi to neřekli.“
Vydělá si na pyramidu
Dívka z královské krve prý skutečně navštěvuje nevěstince a poskytuje v nich své služby. „Mohu si od vás vyprosit kámen?“ žádá každého zákazníka. Není snad nikdo, kdo by jejímu přání nevyhověl.
Vždyť užít si se samotnou dcerou božského faraona se je tak někomu nepoštěstí. Mladá žena tak slušně vydělává – k tatínkově radosti. Získané kameny si navíc pečlivě schovává. „Jednou z nich postavím památník, vzpomínku na svůj život,“ plánuje.
Z nashromážděných kamenů prý opravdu začne stavět pyramidu, a to přímo před tou otcovou v Gíze.
Poznamenaný do konce života
„Potrestejte ho,“ vykřikne Chufu znechuceně, když mu stráže předvedou mladíka, který prý kradl. Svůj lid faraon tlačí do nucených prací. Když někdo jeho výzvy neuposlechne, nebo okrádá druhé, odměnou se mu stávají krutá muka.
Tentokrát čeká lidi krvavá podívaná, při které muž přijde o nos a uši. „Uříznutí nosu a uší a k tomu ztráta svobody pro provinilce, jeho ženu i děti je trestem za krádež dobytka,“ píše současná britská egyptoložka Joyce Tyldesleyová.
Cílem trestu není hříšníka zabít, ale ponížit a zohavit. Každý, kdo mu pohlédne do tváře, bude až do konce jeho života vědět, s kým má tu čest…
Nepřijde o pracovní sílu
Trest ale dotyčnému neznemožní vykonávat nucené práce, které faraon nařizuje.
„V egyptské společnosti, kde nebyla nouze o různé nešťastné náhody a znetvořující onemocnění spojená s nedostatkem lékařských dovedností, které by mohly zmírnit vrozené deformace, neměly zohavující tresty vůbec tak hrůzostrašný dopad,“ vysvětluje Tyldesleyová.
I dnešní lékaři potvrzují, že nešlo o tak krutý trest, jak by se moderním lidem mohlo zdát. V případech nosu i uší se totiž uřezává pouze chrupavka. Oběti tak nehrozí vykrvácení. Amputace nosu může znamenat dýchací potíže, ztráta ušních boltců horší sluch. Když se do rány nedostane infekce, hříšník přežije.
