Muž a žena šplhají po žebříku ze střechy dolů. Po náročném lovu už budou brzy doma. Neplatí ale, že žena se pustí do vaření a muž počká, až mu naservíruje večeři. V tomhle městě se obě pohlaví dělí o práci rovným dílem…

Neolitické velkoměsto Çatal Hüyük v dnešní turecké Anatolii s 5000–8000 obyvateli (podle některých odhadů zde mohlo žít i 10 000 lidí) vzdáleně připomíná dnešní panelákové sídliště.

Na rozdíl od paneláků ale mají zdejší domy ve tvaru kvádru jenom jedno patro a malá okna vysoko nad zemí. Obydlí z vepřovic, cihel z nepálené hlíny, jsou namačkána těsně jedno vedle druhého.

Je jich tu asi 1000. Projít ulicemi do centra se nedá, žádné neexistují. Chybí i domovní dveře. Lovci, kteří se v roce 6000 př. n. l. vracejí s kořistí z úspěšně výpravy, tak mají jistotu, že jejich obydlí mezitím nenavštívila dravá zvěř.

Neuvěřitelná rovnost

Obtěžkáni naloveným masem šplhají po žebřících na střechy zhotovené z dřevěných trámů, přes které leží rákosí zpevněné vrstvou uschlého bahna. Lehce našlapují. Pobíhají po střechách, dokud se nedostanou ke správnému otvoru. Rychle v něm po žebříku zmizí.

Někde dokonce mají na jižní stěně domu vybudované schody. Mezery mezi vepřovicemi vyplňuje bláto a sláma. I když domek nemá více než 25 metrů čtverečních a maximálně tři místnosti, vměstná se sem celá početná rodina. Život v Çatal Hüyüku probíhá poklidně.

Lidé loví, pěstují pšenici, ječmen, luštěniny, chovají dobytek. Vyrábějí obsidiánové nástroje a úspěšně s nimi obchodují. Mistrně zvládají i hrnčířskou a tkalcovskou výrobu. S klasickým dělením mužských a ženských prací se tady ale nesetkáte. Žena se klidně zúčastní lovu a muž zatím střeží rodinný krb.

Pomalují si stěny

Stejným dílem se možná věnují i umění. „Náš příští lov bude stejně úspěšný jako dnešní,“ ujišťují se muž a žena navzájem a na severní stěně domu malují na vápennou omítku červenou barvou býka.

„Dobytek, většinou skot, je nejčastějším zobrazovaným zástupcem z říše zvířat a v 78 procentech mu nechybí rohy (symbol síly a vitality – pozn. red.),“ poznamenávají k malbám v Çatal Hüyüku současné americké archeoložky Nerissa Russellová a Katheryn C. Twissová.

Malování pokojů má svá pravidla. Zatímco severní zeď věnují obyvatelé loveckým výjevům, východní stěna patří rituálům spojeným s kultem smrti. Západní část domu vyhrazují scéně příchodu na svět. Žena rodící býka představuje symbol plodnosti.

Jenom jižní stěna zeje prázdnotou, protože se tu nachází kuchyňský kout. „Nalezené fresky jsou na toto období velice pokročilé,“ myslí si o malbách současný britský archeolog Ian Hodder.

Předběhli dobu

Když se archeologové v roce 1958 pouštějí do průzkumu tajemného města, které vzkvétalo v letech 7500–5700 př. n. l., zarazí je spousta věcí. Nevyjdou z údivu prakticky dodnes. Domy jsou přesně jeden jako druhý.

Žádné známky, že by některý z nich patřil výše postaveným obyvatelům. „Lidé žili v Çatal Hüyüku podle zásad rovnosti… Nebyl zde vůdce, vláda ani administrativní budovy, muži a ženy žili stejně,“ vysvětluje Hodder.

Vypadá to, že si zdejší obyvatelé vyzkoušeli rovnost pohlaví, ekonomickou rovnost i absenci státu a ekologickou orientaci dávno předtím, než se lidstvo takovými teoriemi začalo vůbec zabývat. Proč ale jejich společnost zanikla? Vědci bezradně krčí rameny