Víte, čím se do našich dějin zapsal syn Přemysla Otakara I. či kníže Josef Václav z Lichtenštejna?
Jedním z nejschopnějších českých vojevůdců je Jan Radecký z Radče (1766–1858), který dosáhne na hodnost maršála.
Ve službách habsburské rakouské říše se v letech 1788 až 1789 zaslouží o porážku Turků i několik vítězství nad napoleonskými vojsky, včetně bitvy u Lipska v říjnu 1813, nebo vytlačení sardinské armády ze severní Itálie roku 1848.
Husité svedou díky taktice využívající vozových hradeb desítky vítězných bitev. Od roku 1426 je vede vojevůdce Prokop Holý (1380–1434).
Mezi jeho úspěchy patří porážka německých žoldnéřů u Ústí nad Labem, křižáckého vojska u Tachova v srpnu 1427 či bitva u Nisy roku 1428. Za jeho éry pořádají „vojska s kalichem“ časté výpady do zahraničních i českých měst a vesnic, kde loupí a vraždí ve velkém.
I toto chování a odlišné politické názory způsobí roztržku mezi umírněnými a radikálními husity, které vede k porážce Sirotčího a Táborského svazu pod Prokopovým velením v bitvě Lipan. O život zde přijde 30. května 1434 i Prokop.
Syn třetího českého krále Přemysla Otakara I. (1155/1167–1230) se do dějin zapíše jednak svou duševní nemocí, jednak jako úspěšný vojevůdce a státník.
Přemyslovský král Václav I. (1205–1253) trpí neurotickou poruchou, proto nesnáší zvuk zvonů. Během lovu navíc přijde o oko, zato všechny bitvy přežívá bez větší úhony.
Roku 1231 vtrhne Václav se svými rytíři do Rakouska, jehož vládce, agresivní štýrský a rakouský vévoda Fridrich II. Babenberský (1211–1246), zapudil svou manželku – Václavovu příbuznou.
Následné boje Fridrichových vojsk proti českému králi nakonec vedou k porážce vévody a dočasnému ovládnutí rakouských zemí Přemyslovci.
Václavovo vojsko také víckrát potlačí rebelii jeho bratra – moravského markraběte Přemysla (1209–1239) – a roku 1241 se spojenci porazí oddíl krvelačných Tatarů snažících se dobýt Vídeň.
Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) pochází ze starého šlechtického rodu. Své vojenské zkušenosti sbírá od 17 let, kdy se účastní tažení proti Turkům na Balkáně. V rakouských službách se dočká i dalších úspěchů.
Během bitvy u Hohenliden 3. prosince 1800 pak vyvede rakouské jednotky z obklíčení Francouzů.
V Rusku roku 1812 donutí k ústupu domácí armádu generála Alexandra Tomasova (1752–1819) a má klíčový podíl na výhře nad napoleonskými jednotkami v bitvě u Lipska o rok později. Dotáhne to až na polního maršála.
Útlak české a rakouské protestantské šlechty římskoněmeckým císařem Ferdinandem II. Štýrským (1578–1637) vyvrcholí v květnu 1618 vypuknutím stavovského povstání.
Na pomoc rebelům je ze Savojska vyslán zkušený nizozemský vojevůdce Petr Arnošt II. Mansfeld (1580–1626). Velí 2000 mužů.
Mansfeld, považovaný za nejschopnějšího velitele v českých službách, s vojskem obsadí katolickou Plzeň, v listopadu 1620 se však raději vyhne střetu s císařsko-katolickou armádou na Bílé hoře. I proto vzbouřené stavy válku prohrají.
Přestože miniaturní Lichtenštejnsko nemá na válečném poli úspěchy, opak platí o muži z jejich vládnoucího rodu. Kníže Josef Václav z Lichtenštejna (1696–1772) se narodí v Čechách, ale vojenské zásluhy sbírá v zahraničí.
Roku 1745 se stane generalissimem v Itálii a později vrchním velitelem rakouské armády v Uhersku. Habsburské vojsko 18. století mu vděčí i za modernizaci dělostřelectva.
