Víte, čím se do našich dějin zapsal syn Přemysla Otakara I. či kníže Josef Václav z Lichtenštejna?
Jedním z nejschopnějších českých vojevůdců je Jan Radecký z Radče (1766–1858), který dosáhne na hodnost maršála.
Ve službách habsburské rakouské říše se v letech 1788 až 1789 zaslouží o porážku Turků i několik vítězství nad napoleonskými vojsky, včetně bitvy u Lipska v říjnu 1813, nebo vytlačení sardinské armády ze severní Itálie roku 1848.
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Husité svedou díky taktice využívající vozových hradeb desítky vítězných bitev. Od roku 1426 je vede vojevůdce Prokop Holý (1380–1434).
Mezi jeho úspěchy patří porážka německých žoldnéřů u Ústí nad Labem, křižáckého vojska u Tachova v srpnu 1427 či bitva u Nisy roku 1428. Za jeho éry pořádají „vojska s kalichem“ časté výpady do zahraničních i českých měst a vesnic, kde loupí a vraždí ve velkém.
I toto chování a odlišné politické názory způsobí roztržku mezi umírněnými a radikálními husity, které vede k porážce Sirotčího a Táborského svazu pod Prokopovým velením v bitvě Lipan. O život zde přijde 30. května 1434 i Prokop.
Syn třetího českého krále Přemysla Otakara I. (1155/1167–1230) se do dějin zapíše jednak svou duševní nemocí, jednak jako úspěšný vojevůdce a státník.
Přemyslovský král Václav I. (1205–1253) trpí neurotickou poruchou, proto nesnáší zvuk zvonů. Během lovu navíc přijde o oko, zato všechny bitvy přežívá bez větší úhony.
Roku 1231 vtrhne Václav se svými rytíři do Rakouska, jehož vládce, agresivní štýrský a rakouský vévoda Fridrich II. Babenberský (1211–1246), zapudil svou manželku – Václavovu příbuznou.
Následné boje Fridrichových vojsk proti českému králi nakonec vedou k porážce vévody a dočasnému ovládnutí rakouských zemí Přemyslovci.
Václavovo vojsko také víckrát potlačí rebelii jeho bratra – moravského markraběte Přemysla (1209–1239) – a roku 1241 se spojenci porazí oddíl krvelačných Tatarů snažících se dobýt Vídeň.
![](https://rfapi.digicon.cz/img/logo/rf-hobby.cz.small.jpg)
Karel Filip ze Schwarzenbergu (1771–1820) pochází ze starého šlechtického rodu. Své vojenské zkušenosti sbírá od 17 let, kdy se účastní tažení proti Turkům na Balkáně. V rakouských službách se dočká i dalších úspěchů.
Během bitvy u Hohenliden 3. prosince 1800 pak vyvede rakouské jednotky z obklíčení Francouzů.
V Rusku roku 1812 donutí k ústupu domácí armádu generála Alexandra Tomasova (1752–1819) a má klíčový podíl na výhře nad napoleonskými jednotkami v bitvě u Lipska o rok později. Dotáhne to až na polního maršála.
Útlak české a rakouské protestantské šlechty římskoněmeckým císařem Ferdinandem II. Štýrským (1578–1637) vyvrcholí v květnu 1618 vypuknutím stavovského povstání.
Na pomoc rebelům je ze Savojska vyslán zkušený nizozemský vojevůdce Petr Arnošt II. Mansfeld (1580–1626). Velí 2000 mužů.
Mansfeld, považovaný za nejschopnějšího velitele v českých službách, s vojskem obsadí katolickou Plzeň, v listopadu 1620 se však raději vyhne střetu s císařsko-katolickou armádou na Bílé hoře. I proto vzbouřené stavy válku prohrají.
Přestože miniaturní Lichtenštejnsko nemá na válečném poli úspěchy, opak platí o muži z jejich vládnoucího rodu. Kníže Josef Václav z Lichtenštejna (1696–1772) se narodí v Čechách, ale vojenské zásluhy sbírá v zahraničí.
Roku 1745 se stane generalissimem v Itálii a později vrchním velitelem rakouské armády v Uhersku. Habsburské vojsko 18. století mu vděčí i za modernizaci dělostřelectva.