„To je to, co se týká deprese: Lidská bytost může přežít téměř cokoliv, pokud vidí konec v dohledu. Ale deprese je tak zákeřná a každodenně se sdružuje, že není vůbec možné vidět konec. Mlha je jako klec bez klíče…“

To napíše americká novinářka Elizabeth Wurtzelová (*1967). A napíše to setsakra trefně. Deprese je dlouhotrvající porucha psychiky, kdy u člověka takřka vymizí schopnost prožívat potěšení, projevuje se pokleslými náladami a patologickým smutkem.

Tímto stavem trpí řada lidí a panuje kolem něj mnoho mýtů a polopravd. Jako třeba…

1. Děti depresí netrpí?

„Děti depresí netrpí.“ Věta, kterou si rád vsugeruje každý rodič. Děti jsou často náladové, rozladěné, uvztekané. To je přece normální. V dnešní uspěchané době se ale vyšší nároky nekladou pouze na dospělé.

Rozpoznat depresi u dětí nebývá tak snadné jako u dospělých. Pro děti není jednoduché popsat své pocity, mluvit o emocích, konkrétně pojmenovat to, co je trápí. Velmi vážným příznakem je problém se spánkem, změny nálad a nechutenství.

Dále se u dětí vyskytují také tělesné příznaky jako bolest břicha, hlavy, třesoucí se zpocené ruce.

2. Depku má každý?

Znáte to, ráno vstanete a hned je všechno špatně. Káva moc teplá, venku moc zima, ptáci zpívají moc nahlas. Tramvaj smrdí, autobus jede moc pomalu. Máte prostě „depku“! Je ale velký rozdíl mezi depkou (odborně depresí) a depresivní poruchou, kterou populace nazývá všeobecně depresí.

Depka je krátkodobě špatná nálada, která nás sem tam navštíví. Pomáhá člověku vyrovnat se s nepříjemnou životní situací, například se ztrátou blízkého člověka, ztrátou zaměstnání, úrazem. Netrvá hodinu, dvě.

Může trvat i několik dní. Jejím pozitivním příznakem by ale měla být postupně se zlepšující nálada. A pak vypadne.

3. Deprese má každý desátý?

V dnešním světě už nezáleží na tom, v jakém prostředí člověk žije, jaké je jeho okolí. Žijeme ve světě virtuálním. Každodenní masáž sociálními médii je jen dalším faktorem, který může způsobovat depresivní poruchu.

Podle WHO (Světová zdravotnická organizace) dochází k nárůstu počtu lidí trpících depresivní poruchou. Depresí v roce 2015 trpí každý 24. člověk (300 milionů a 4,4 % světové populace). Pro Českou republiku WHO v roce 2015 evidovalo 525 488 lidí trpících touto poruchou, tedy každý 20.

člověk a 5 % obyvatel České republiky.

4. Syndrom vyhoření je totéž jako deprese?

Syndrom vyhoření je pravděpodobně stejně starý, jako je stará lidská práce. Ve Spojených státech amerických je uznávaný jako choroba z povolání. Postihuje nejčastěji osoby, které pracují s dalšími lidmi – lékaře, policisty, vojáky.

Syndrom vyhoření je totální vyčerpání těla a mysli. Rozeznat, zda se jedná o syndrom vyhoření, nebo depresi, bývá často obtížné. Zásadním rozdílem je, že deprese je obecný pojem. Deprese může mít příčinu ve více oblastech života – rodina, přátelé, zájmy.

Syndrom je spjat pouze s prací a stresem v ní.

5. Deprese je dědičná?

„Ty jsi celá maminka! Ty oči! No, celá maminka.“ Vzhled není jedinou věcí, kterou můžeme mít po našich předcích. Věcí, které dědíme, je více. Deprese je také dědičná. Částečně může být deprese dědičná.

Faktorů ovlivňujících rozvoj deprese je velmi mnoho, dědičnost na rozvoji deprese může mít až 40% podíl. Pokud váš rodič nebo váš sourozenec trpí depresí, vy sami máte 2–3krát vyšší pravděpodobnost, že onemocníte.

6. Kdo mluví o sebevraždě, nespáchá ji?

… aneb Pes, který štěká, nekouše. Sebevražda je jedním z „řešení“ deprese. Je tím nejhorším řešením, které nám nenaordinuje lékař. O sebevraždu se podle dostupných statistik pokouší více žen než mužů.

Řada odborníků tento mýtus vyvrací. Až 6 z 10 lidí, kteří hovoří o sebevraždě, se ji pokusí opravdu uskutečnit. Pokud člověk mluví o sebevraždě, není radno brát to na lehkou váhu. I v případě, že by to bylo myšleno jen demonstrativně, je nutné být na pozoru.