Roku 1976 unáší trojice ozbrojených pachatelů v Kalifornii autobus plný školních dětí, a to včetně jeho řidiče. Zaživa je pohřbí v lomu, aby za ně mohli požadovat výkupné.
I když má příběh šťastný konec, oběti únosu se potýkají s doživotními psychickými traumaty…
Je 15. července 1976 kolem čtvrté odpoledne, když do žlutého školního autobusu, řízeného Frankem Edwardem Rayem, řečeným Ed, nastupuje 26 dětí základní školy Dairyland Elementary School.
Je jim mezi pěti a 14 lety. Vracejí se z letní školy a domů se jim vlastně vůbec nechce. Dokonce všichni sepisují petici, aby byl kurz prodloužen o dva týdny. Když autobusu zablokuje cestu dodávka, Ray zastaví, aby zkontroloval, co se děje. To už ale do útrob autobusu vtrhávají tři ozbrojení muži.
Autobus ukrytý ve křoví
Jeden z nich zažene Raye do hlubin autobusu a míří na děti pistolí, druhý usedá za volant, třetí jede za nimi v dodávce. Autobus míří k mělkému rameni řeky Chowchilla v Kalifornii, kde je schovaná dodávka se začerněnými skly.
Únosci naženou děti i řidiče do obou dodávek, autobus ponechávají dobře maskovaný v hustých křovinách v Berenda Slough. Vydávají se na 11 hodin trvající cestu k lomu v Livermore.
Pohřbení zaživa
Ačkoli je v dodávce vedro k zalknutí, teplota sahá ke 40 °C, nemají děti k dispozici žádné nápoje, jídlo ani toaletu. Po setmění únosci zastaví auta v lomu na štěrk, asi 160 kilometrů od Chowchilly.
Jedna z unesených žákyň, Carrejo Labendeira, na to později vzpomíná: „Jsem si jistá, že čekali, dokud si nebyli jistí, že jsou všichni pryč.
Aby žádní zaměstnanci neviděli, jak pohřbívají zaživa 26 dětí.“ Následně se únosci všech dětí důsledně vyptají na jejich jméno, adresu a telefonní číslo na rodiče. Pak si od každého vezmou nějaký kus oblečení.
Děti chtějí maminku
Nad ránem je všechny přinutí slézt po žebříku do zasypaného stěhovacího náklaďáku. Když tam vleze poslední z dětí, únosci žebřík vytáhnou a otvor zabezpečí.
Dole je přichystané nějaké jídlo a pití, několik matrací a improvizovaný záchod v podobě bedny s vyřezaným otvorem. Potravin je ale málo, vystačí sotva na svačinu pro každého, záchod je také brzy plný.
Edward Ray se snaží děti povzbuzovat, ale není v tom příliš úspěšný. Později k tomu řekl: „Hodně brečely a chtěly maminku. Pořád křičely a ptaly se, proč nám to udělali. To bych mimochodem také rád věděl.“
Situace je kritická
V kritickou se situace změnila v okamžiku, kdy se vybily baterie pohánějící zabudované větráky. Bez přívodu čerstvého vzduchu se prostorem brzy začal šířit pach moči a výkalů. Děti začaly hromadně zvracet.
Že je situace beznadějná, se honí hlavou i školačce Carrejo Labendeiraové: „V tu chvíli jsem věřila, že to je ono. Že je konec. Všichni jsme si mysleli, že zemřeme.“ Edward Ray to ale ještě nechce vzdát a přichází s plánem na útěk.
Naděje na útěk
S pomocí nejstarších dětí na sebe naskládají všechny matrace, které najdou. Díky tomu dosáhnou k otvoru v horní části náklaďáku. Ten je ovšem zakrytý těžkým plechem a zatížený dvěma průmyslovými bateriemi o hmotnosti 45 kg.
Nicméně po několikahodinovém úsilí se nakonec Rayovi a čtrnáctiletému Michaelovi Marshallovi podaří kusem dřeva víko nadzvednout, posunout baterie a odkopat zbytek trosek blokujících vchod. Cesta na svobodu je volná.
Celý svět vás hledá
Zpočátku se bojí, zda na ně nahoře nečíhají únosci, ale všude je ticho, tak se jeden po druhém šplhají z nitra náklaďáku, kde strávili šestnáct hodin, na čerstvý vzduch. Vybrali si nejvhodnější okamžik, pachatelé se totiž oddávají sladkému spánku.
Skupinka se vydává do strážní chatrče v lomu poblíž parku Shadoe Cliffs East Bay. V ní naráží na postaršího muže, který je ihned pozná a vítá je slovy: „Celý svět vás hledá.“ Hned potom kontaktuje policii.
Pachatel je známá firma
Únosci se o tom, že jim oběti prchly, dozvídají z televizních zpráv. A to ještě ani nestihli požádat o výkupné, protože telefonní linky na policejní stanici v Chowchilla blokovaly hovory s rodinami pohřešovaných dětí.
Ed Ray si údajně ve stavu hypnózy vzpomíná na poznávací značku jedné z dodávek, ve kterých je pachatelé unesli, a tím nasměruje policii správným směrem.
Je však také možné, že se 24letý Frederick Newhall Woods, jakožto syn majitele lomu se záznamem v rejstříku, zkrátka jeví policii jako nejpravděpodobnější podezřelý.
O 5 milionů nestihli požádat
Je zatčen dva týdny po únosu v kanadském Vancouveru. Jeho komplici jsou bratři James a Richard Schoenfeldovi.
Čtyřiadvacetiletý James je zajat ve stejný den jako Frederick v Menlo Park v Kalifornii, zatímco jeho o dva roky mladší bratr Richard se sám osm dnů po únosu dobrovolně vzdává úřadům.
Chtěli žádat výkupné ve výši pěti milionů dolarů, přestože všichni tři pocházejí z bohatých rodin. James to později vysvětluje tak, že byli hluboce zadluženi. I proto si za oběti zvolili děti, neboť za ty je stát vždy ochoten zaplatit výkupné.
Únosci opouští vězení
Všichni tři jsou odsouzeni na doživotí bez možnosti předčasného propuštění. Přesto už v roce 2012 opouští vězení Richard Schoenfeld, následovaný o tři roky později svým bratrem Jamesem.
Woodsovi bylo podmínečné propuštění zamítnuto již devatenáctkrát, další slyšení v této záležitosti má stanovené na rok 2024, kdy mu bude 72 let.
Hrdinný řidič Edward Ray (1921–2012) naopak obdrží ocenění za vynikající službu veřejnosti a park v Chowchille nese jeho jméno. Každoročně se zde 26. února také slaví Den Edwarda Raye.
Doživotní traumata unesených dětí
Mnoho unesených dětí si z hrůzného zážitku odnáší psychické trauma, potýkají se se záchvaty paniky, nočními můrami i změnami osobnosti. U některých se rozvíjí deprese a závislosti na návykových látkách, se kterými se budou potýkat po zbytek života.
V roce 2016 jsou unesené děti odškodněny ze svěřeneckého fondu, který zdědil Frederick Woods. Jejich problémy navíc pomohly psychiatrům stanovit pravidla, jak účinně pracovat s dětskými obětmi traumatu včetně únosu.
