Přesný počet mrtvých se veřejnost už asi nikdy nedozví. Sovětský režim si nemůže dovolit, aby na něm utkvělo takové krveprolití. A tak se o něm straničtí novináři jen krátce zmíní jako o nehodě s „několika oběťmi z řad fanoušků“.

„Několik“ v tomhle případě znamená 66. Alespoň oficiálně. Tolik jich Rusové o sedm let později, po pádu železné opony, přiznají. Neoficiálně je jich ale mnohem víc. Až 340. A zraněných není o moc méně.

V pohodě, zvládnete to…

Píše se 20. říjen 1982. Počasí v Moskvě tehdy fotbalu zrovna nepřeje. Teploměr ukazuje deset stupňů pod nulou, třeskutý mráz navíc doplňuje sněžení. Pořadatelé na Centrálním Leninově stadionu, kde se má odpoledne odehrát pohárové utkání mezi domácím Spartakem a nizozemským Haarlemem, ale nepanikaří.

Jsou přesvědčení, že i tak zvládnou všechno nachystat ke spokojenosti hráčů i fanoušků. Jenže přípravu hrubě podcení.

Je zima, balíme to!

Začnou tím, že otevřou jen dvě ze čtyř tribun. Většina lidí se vtěsná na tu východní, jelikož je nejblíž stanici metra. Spartak má po celou dobu zápas ve svých rukou. Brzo vede 1:0 a stejně skóre svítí na tabuli i pár minut před koncem.

A tak, protože je neskutečná zima, rozhodne se to řada fanoušků zabalit dřív a vyrazit k východu.

Kéž bych ten gól nikdy nedal

Jenže pak dá domácí Sergej Švecov (*1960) druhý gól a hustá masa lidí, pochybujících se jedním směrem, se náhle otočí a a vyrazí zpátky na místa. Na zamrzlých schodech se ale střetnou s těmi, mířícími opačným směrem.

Pak jakási mladá žena ztratí botu. Zastaví se a dav ji smete. Po první oběti už to jde ráz na ráz. Nekontrolovatelná několikatisícová masa drtí vše, co jí stojí v cestě. Vše, co jí přijde pod nohy. A kdo neskončí na zemi ušlapán, ten má velkou šanci, že umře ve stoje, umačkáním a udušením.

Je to skutečný mlýnek na maso. „Kéž bych ten gól nikdy nedal,“ hořekuje později Sergej Švecov. Soud sice pošle čtyři muže ze správy stadionu na tři roky za mříže, později jsou ale všichni amnestováni.