Ač Francie a Velká Británie vyhlásily Německu válku již 3. 9. 1939, byl – řečeno s klasikem – na západní frontě klid. Němci tehdy vtipkovali, že zatímco v Polsku probíhá Blitzkrieg (blesková válka), na západě se vede Sitzkrieg (válka vsedě).
Francouzi sice začátkem září obsadili několik vylidněných vesnic na německém území, ale poté se raději stáhli a vyčkávali na příští události v domnění, že jsou bezpečně schovaní ve svých pevnostech na Maginotově linii, která se táhla podél celých francouzsko-německých hranic „Kdo zaútočí, prohraje,“ tvrdil na jaře 1940 vrchní francouzský velitel, generál Gamelin.
V časných ranních hodinách dne 10. května 1940 zahájily německé ozbrojené síly útok na západoevropské státy. První překvapivé údery a letecké nálety dopadly na dosud neutrální Nizozemsko a Belgii úderem čtvrté hodiny ranní.
Začalo se činit i německé letectvo, které začalo sypat bomby na francouzské, holandské a belgické strategické cíle.
Ovšem nejen na ně. Jeden německý letecký svaz dostal za úkol uskutečnit nálet na východofrancouzské město Dijon. Letadla svůj smrtonosný náklad vysypala a vrátila se zpět na svou základnu. Útok se stal osudným čtyřiadvaceti lidem.
Ovšem ani jeden z nich nebyl obyvatel Dijonu. Všichni měli svůj trvalý pobyt v německém městě Freiburg, který byl od původního cíle vzdálený 225 kilometrů. Německá Luftwaffe se fatálně zmýlila a bombardovala vlastní území…
Veřejnost se ovšem nic nedozvěděla, nacistický ministr propagandy Goebbels prohlásil, že Freiburg byl zničen Brity.
Dodnes se ovšem vedou spory o tom, zda se skutečně jednalo o omyl nebo o provokaci, která pak měla před světovým veřejným míněním ospravedlnit nálety na francouzská civilní města. To se skutečně nedá vyloučit, protože v roce 1941 došlo k podobnému případu.
Když Německo napadlo svého dosavadního spojence SSSR, bombardovala německá letadla se sovětským maskováním tehdy maďarské Košice. Berlín tak chtěl přimět Budapešť, aby se i ona podílela na tažení do Sovětského svazu…
Ovšem spíše se skutečně jednalo o omyl, protože němečtí piloti měli s navigací občas problémy. Začátkem roku 1940 „úspěšně“ potopili několik torpédoborců. Jenže nikoliv britských, ale vlastních. Lodě byly totiž nedostatečně označené.
Problém s palbou do vlastních řad měli i Američané. Poté, co v Tichomoří americké dělostřelectvo sestřelilo několik svých letounů, přistoupila americká generalita ke změně označení svých vojsk.
Dosavadní červená hvězda v bílém kruhu se totiž velmi snadno mohla splést s japonským označením rudého slunce.
Američané a Britové způsobili sami sobě těžké ztráty i při vylodění u Agrigenta na Sicílii v roce 1943. Tehdy invazní jednotky sestřelily 23 svých letadel, která byla plná parašutistických jednotek.
Známý je rovněž případ ze 14. února 1945, kdy americké letectvo svrhlo bomby na Prahu. Podle pilotů se jednalo o důsledek chyby v navigaci. Bombardéry se totiž měly zúčastnit masivního náletu na Drážďany, který probíhal od 13. do 15. února.
Vskutku „husarský“ kousek se podařil Italům, kteří vstoupili do války v červnu 1940. Jeden z prvních italských výstřelů poslal k zemi letadlo, ve kterém cestoval vrchní velitel italské armády v severní Africe a generální guvernér Libye Italo Balbo.
Spiklenecká teorie hovoří o tom, že letadlo bylo sestřeleno na přímý rozkaz Mussoliniho. Balbo totiž nesouhlasil s italsko-německým spojenectvím, spíše se klonil k Britům.
Samostatnou kapitolu tvoří i řízená střelba do vlastních vojáků. Tu ve velkém praktikovala především Rudá armáda. Do nebezpečných operací byli vysíláni zekové, vězni z nechvalně proslulých Gulagů.
Proti nim stáli Němci a do zad jim mířili příslušníci vojsk sovětské tajné policie NKVD…
