Co skrývá ta zvláštní hmota, kterou má člověk v hlavě? Mysl? Duši? Vědomí? Tato otázka trápila vědce i filozofy od nepaměti.
Moment, kdy si člověk poprvé uvědomil sám sebe, se z dějinného hlediska asi nepodaří popsat nikdy. Každopádně, ve chvíli, kdy začal poznávat svět, došlo i na přemýšlení o vlastním nitru. A když byl pojem duše na světě, lidé se začali tázat, kde vlastně sídlí.
Už staré civilizace měly celkem slušné lékařské znalosti. A dávní lékaři se nerozpakovali zasáhnout i do nejcitlivějšího orgánu v těle, tedy do mozku. Vždyť stačí jen nepatrný zásah do něj a organismus se zcela porouchá…
Trepanace lebky je vskutku nejstarším chirurgickým zásahem. Používala se nejen při zlomeninách lebky či bolestech hlavy, ale později i k vyléčení duševních nemocí.
Že však vyvrtání díry do hlavy od psychických obtíží nepomůže, na to lidstvo přišlo až koncem 19. století.
Už během mladší doby kamenné se trepanace používala vcelku běžně. Netřeba dodávat, že k ní docházelo za plného vědomí, jen některé národy zkoušely využít omamnou sílu rostlin.
Postupem času se předchůdci chirurgů naučili lebku otevírat tak, aniž by porušili okolí mozku. Jak ovšem tuto zkušenost získali, si můžeme snadno domyslet, cestu k ní lemovala spousta mrtvých a zmrzačených.
Dosud nejstarší nález lebky, na které jsou patrné stopy trepanace, pochází z období mezi lety 7300–6220 př. n. l. Nalezena byla na Ukrajině a od této chvíle se datují dějiny chirurgie.
Není bez zajímavosti, že trepanaci používali lidé různých kultur, které se nemohly vzájemně ovlivnit. A tak vedle východní Evropy její stopy nalezneme třeba i ve starověkém Peru, kde archeologové našli lebky dokonce s pěti otvory po trepanaci.
Římané při tomto postupu používali kovové nástroje, které později převzal i středověk. S rostoucí vzdělaností však začínalo některým lékařům docházet, jak je trepanace nebezpečná.
Například německý chirurg Johann Dieffenbach (1792–1847) o trepanaci napsal: „Ve většině případů je to bezpečný prostředek, jak nemocného přivést na onen svět.“ Pochybnosti o její účinnosti se však objevovaly již mnohem dříve.
Dnes, v době složitých operací mozku, zní pojem trepanace více než hrůzostrašně.
Vraťme se však zpět do dob antických a k pouti za seznámením se s mozkem. Kolébka moderní západní filozofie nemůže být nikde jinde než v Řecku. Zde se ovšem mozku nepřikládala nějaká důležitá funkce. Například Aristoteles (384–322 př. n.
l.), žák Platónův, byl přesvědčen, že veškeré rozumové a emoční záležitosti sídlí v srdci. A mozek? Ten měl sloužit jen k ochlazování těla. Tedy jen cosi na způsob klimatizace. Avšak nebyl by to Aristoteles, aby celý problém ještě trochu nezkomplikoval.
Orgán myšlení a esence myšlení nejsou v podání Aristotela to samé. Esence nebo princip myšlení neměl mít materiální podstatu. Nacházel se kdesi mimo vlastní tělo.
Podobně se i Egypťané domnívali, že centrem myšlení je srdce. Nemalý pokrok ve vývoji poznání neurovědy zaznamenal římský lékař Klaudios Galénos nebo též Galén (129–200?).
Podle něj měl mozek na starosti ovládání pohybu svalů, k čemuž měla sloužit nervová vlákna. Později posun v oblasti výzkumu mozku zaznamenala především arabská věda.
Například Muhammad ibn al-Hasan ibn al-Hajtham (965–1040) popsal zrakový systém.
Evropský křesťanský středověk vědě spíše nepřál, a tak může bádání alespoň trochu vzkvétat až s nástupem renesance. Lékaři zkoumají především anatomii mozku a také duševní choroby.
V 18. století badatelé zjišťují, že vzruchy jsou v mozku přenášeny pomocí elektrických impulsů. Ještě před tím francouzský filozof René Descartes (1596–1650) popsal mozek jako dokonalý stroj. Přirovnával jej k hydraulické pumpě, která vyrovnává pohyb tekutin.
Descartes si však uvědomoval, že tento mechanismus nemůže popsat „vyšší lidské vlastnosti“, jako jsou intelekt nebo emoce.
Vyjádřil myšlenku takzvaného dualistického mechanismu, která nebyla mnoho vzdálena od Aristotelova názoru, ostatně právě aristotelovské myšlení ovlivňovalo Evropu po dlouhá staletí. I podle Decarta je duše centrem lidských myšlenek, tužeb a cítění. Mozek v tomto ohledu nemá žádný význam.
Devatenácté století bylo epochou objevů a neurologie nestála stranou. Vědci se postupně začali přiklánět k názoru, že různé části mozku jsou zodpovědné za různé procesy, a že myšlení vzniká právě v prostoru mezi ušima.
Tento pohled podepřel mimo jiné i francouzský lékař Paul Broca (1824–1880), který výzkumem pacientů s poruchou řeči dospěl k objevu Brocova centra zodpovědného za vyjadřovací schopnosti.
Významným přelomem byl pak objev českého lékaře Jana Evangelisty Purkyně (1787–1869), který s pomocí achromatických čoček v mikroskopu odhalil existenci nervových buněk čili neuronů.
Ve 20. století se už mozek tolik nezdráhal a ukázal světu řadu svých tajemství, i když zdaleka ne ještě všechna.
Na práci Purkyněho navázal španělský badatel Santiago Ramón y Cajal (1852–1934), který popsal neurony ještě důkladněji a zjistil, že se jedná v podstatě o jednosměrky, protože elektrické impulzy se skrze ně nevracejí. Cajal se v roce 1906 dočkal i Nobelovy ceny.
Samotný termín termín neuron byl zaveden v roce 1891 německým anatomem Heinrichem W. von Waldeyerem (1836–1921). Po objevu synapsí pak byly dokončeny základy neurologie, ze kterých věda čerpá dodnes.
