Tato drobnost se svěží chutí spatří světlo světa v USA. Postupně se stane neodmyslitelnou součástí image hrdinů i rebelů. Ale lidé žvýkají už v době kamenné.
Napadá vás, co za tímto účelem naši předkové sbírají a jaká společenská pravidla si pro žvýkačky vymyslí Aztékové?
Zatímco dnes máme na výběr spoustu žvýkaček různých příchutí a bývá někdy těžké si vybrat ze záplavy pestrobarevných balíčků, naši předkové to měli jednodušší.
Dokázali si vystačit s tím, co měli okolo sebe a už tehdy věděli, že jim žvýkání může vylepšit zdraví úst i zubů. Jaká je tedy historie žvýkaček a co všechno se stalo od doby, kdy si pro ně lidé nechodili do obchodu, ale do přírody?
Aztécká etiketa
Některé severoevropské kmeny podle archeologických důkazů žvýkají dehet z březové kůry už před 5000 lety. Podle historiků to mohli provádět jak pro potěšení, tak i pro léčebné účely, například pro zmírnění bolesti zubů a otoků dásní.
Starověcí Řekové mají pro změnu aromatickou pryskyřici ze stromu jménem řečík lentišek. Některé dávné mezoamerické kultury si užívaly předností látky zvané chicle (česky též čikle), získané ze středoamerického stromu jménem zapota obecná.
Chicle je bílý latex, který se získává z kmene a pomáhal Mayům i Aztékům zahnat hlad nebo utišit žízeň. Ti druzí mají ve své době dokonce pravidla o tom, co je v souvislosti s chicle společensky přijatelné a co ne.
Na veřejnosti mohou žvýkat pouze děti a svobodné ženy. Vdané ženy a vdovy to mohou dělat jen doma, zato však i před jinými lidmi, zatímco muži pouze o samotě.
V Severní Americe používají původní obyvatelé ke stejnému účelu smrkovou pryskyřici a tuto libůstku od nich přeberou i evropští osadníci.
Metoda pokus-omyl
Na konci 40. let 19. století podnikavý americký obchodník John Curtis (1827-1897) vyvine první komerčně prodávanou žvýkačku: uvařenou pryskyřici nařeže na tenké proužky a potáhne je kukuřičným škrobem, aby se nelepily dohromady.
V následujícím desetiletí postaví první „žvýkačkovou“ továrnu na světě v Portlandu v americkém státě Maine. Ale brzy se ukáže, že smrková pryskyřice není úplně nejšťastnější volba materiálu.
Curtis a další, kteří následují jeho příkladu a vrhnou se do výroby tohoto nového produktu, tak musejí řešit přísady, které by vlastnosti žvýkačky vylepšily. Jedním ze zlepšováků je třeba parafínový vosk.
A pak newyorský vynálezce Thomas Adams (1818-1905) znovu objeví kouzlo chicle. Látku následně použije k výrobě lepšího typu žvýkačky.
Správný rebel žvýká!
První ochucená žvýkačka se objeví v roce 1860 a zaslouží se o to lékárník John Colgan (1840-1916). Použije k tomu rostlinný balzám a pojmenuje svůj vynález Taffy Tolu.
Dalšími ranými předchůdci dnešních moderních žvýkaček s příchutí jsou Black Jack (1884), chutnající po lékořici anebo Chiclets (1899) s chutí ovoce.
A samozřejmě mátová Wrigley’s Spearmint v roce 1893! Žvýkačky se pak zvolna začnou vyrábět také v dalších zemích světa a k popularitě jim během 2. světové války pomohou i američtí vojáci, kteří je dostávají jako součást proviantu.
V 60. letech 20. století přecházejí výrobci z chicle na syntetické složky, které mají lepší vlastnosti a jsou levnější.
Žvýkací guma se v dalších desetiletích stane především symbolem rebelů různých směrů i neohrožených hrdinů, do 21. století vstoupí jako součást moderního životního stylu. Lidé na celém světě dnes utratí za žvýkačky okolo 32 miliard dolarů ročně.
