Římský kupec rozvine kousek papyrového svitku. Opatrně po něm přejede rukou. Je krásně hladký. „Dám vám dobrou cenu,“ kývne spokojeně a sahá po váčku s denáry. Egypťan ani nemrkne. Ví, že kdyby zákazník prohlédl celou roli, nejspíš by změnil názor.
Je horko k padnutí. Slunce rozpaluje pouštní písek. Na obzoru je ale vidět úrodná bažina nilské delty. „Je to zázrak,“ prohodí Egypťan Haremheb, řemeslník, který vyrábí papyrus, při pohledu na místa, která mu zajišťují obživu.
„Papyrusové bažiny byly tedy považovány za plodné, úrodné oblasti, které obsahovaly zárodky stvoření,“ píše Janice Kamrinová z oddělení egyptského umění v newyorském Metropolitním muzeu umění.
Každoroční záplavy na Nilu totiž znamenají stvoření nového života – vláhu pro rostliny. Egypťané si všimnou Šáchoru papírového (Cyperus papyrus) s tenkými, ale zároveň silnými stonky už v období vlády 1. dynastie (3100‒2890 př. n. l.).
Nejstarší dochovaný kus papyru skrývá hrobka velmože Hemaky (kolem roku 3100 př. n. l.), druhého nejmocnějšího muže králi.
Postupy z druhé ruky
„Musíš od sebe oddělit spodní, střední a horní část stonku. Vespod najdeš víc dužiny. Tloušťka listů papyru vyrobených z různých částí rostliny se bude lišit,“ zasvěcuje Haremheb svého syna Chabašaše do tajemství výroby papyru.
Rodina patří mezi hrstku vyvolených, kterým ho faraonův státní monopol dovoluje vyrábět. Přesných záznamů, jak vyrobit dokonale hladký list papyru, se proto zachovalo málo a lámou si nad nimi hlavu i současní vědci.
Nejúplnější popis výroby pochází z Pliniovy knihy Naturalis historia z období 77‒79 n. l. Sám římský filozof Plinius starší (23‒79) ale Egypt nikdy nenavštívil a musel se také spolehnout na informace z druhé ruky…
První standardizace
„Na faraonově dvoře nejvíc dostaneš za tenké papyry,“ poučuje dál mistr řemesla svého potomka. Papyrus se stane ceněným vývozním artiklem a přesné představy o jeho kvalitě mají i zahraniční zákazníci.
„Řekové a Římané upřednostňovali papyrusové listy vyrobené ze střední části stonku,“ poučuje Plinius.
Kvalita papyru závisí na spoustě proměnných: Kde byly rostliny pěstovány, jakého dosáhly stáří, kdy byly sklizeny a hlavně jaká vrstva dřeně byla použitá při výrobě papyru. Nejjemnější papyrus pochází z nejvnitřnější vrstvy.
První normalizace výrobků platí už tehdy. Listy papyru mají na délku v průměru 29‒33 cm a na šířku 22 cm a slepují se do svitků tvořených asi 20 listy. Kdo si ale myslí, že uprostřed má svitek stejnou kvalitu jako na krajích, mýlí se.
Nejlepší listy se lepí na konce, uprostřed jsou ty horší. Prý ale nejde o podvod na zákazníky, krajní listy se více opotřebovávaly.
Přežije 4000 let
Nejhorší nepovedené papyry poslouží jako balicí papír, ale výrobce za ně moc neutrží. „Ty jsi nešika. To by se nedalo použít ani na balení,“ okřikne Haremheb syna, když vidí, jak nemotorně krájí proužky z trojúhelníkové dužiny šáchoru.
Každý je jinak tlustý, široký i dlouhý a na navlhčené prkno je Chabašas klade, jak se mu zlíbí. „Dej mi to,“ vytrhne mu nůž z ruky. „Pořádně se dívej,“ obratně ukrajuje pruhy jeden jak druhý. Klade je nejdříve podélně, potom druhou vrstvu příčně.
Lepkavá šťáva z rostliny funguje jako škrobové pojivo. Zbývá ještě list vyklepat nebo vylisovat vysušit na slunci a vyhladit. „Slonovina je nejlepší, ale v nouzi můžeš použít i lasturu,“ vysvětluje synovi trpělivě.
Papyrus budou vyrábět i další generace po Chabašašovi. Přežije dlouhých 4000 let, než kolem roku 1100 n. l. způsobí změny egyptského klimatu zmizení rostliny šáchoru.
